Zemři ještě jednou!

Vážně. Tohle už přesahuje všechny meze.
Budiž, mám aspoň čas dodělat všechny ty věci, na který nebyla síla včera po tanečních. Ale třídní to už asi nepřežije. Nejspíš mě někde udá říďovi, nebo něco, a začne to extrémisticky řešit. No co, každýmu, co jeho je. Člověk se občas fláká, protože se mu chce, a nakonec skončí tím, že se fláká kvůli něčemu a nakonec naprosto zbytečně. To se mi stává pořád. Nenastavila jsem si ten debilní budík, páč jsem někde vzala utkvělou představu, že ho nastavený mám… Jinak bych touhle dobou měla odevzdanou esej a čekala bych na máti. Geniální.
Na druhou stranu, nemám ani kredit, abych jí mohla zavolat, že nemůžu jet na úřady, páč mám ty jízdy. Ha ha… Takže nakonec je to možná i dobře, že jsem si naivně myslela, že opravdu vyrazíme dřív. Mám mnohem víc času stihnout esej (která taky bude vypadat o to líp, že ji nebudu psát v jedenáct po tanečních) a můžu se konečně naučit tu fyziku. Možná by mi s tím pomohla matka, protože na to má mnohem lepší hlavu. A taky s matikou, koneckonců… A s autoškolou. Bože. Vypadá to, že víc už toho na práci mít ani nemůžu (ha ha, za tuhle hlášku mi nejspíš přibyde práce ještě jednou tolik).
Nemůžu z toho dělat vědu. Nějak to dopadne. Když se nepřinutím vyvinout dostatečné úsilí, budu muset přeskočit na nějakou lehčí školu, ačkoli tím riskuju, že maturitu neudělám vůbec. Prostě… nemůžu to řešit. Kdybych to měla řešit, zcvoknu z toho. Nepřeju vám vidět mě, když jsem hysterická – a v poslední době je to až podezřele často. Nemůžu se spolehnout na nikoho, jen na sebe, protože každej má sklony se divně tvářit nebo se rovnou odvrátit, když mám nějakej problém. A dělaj to absolutně všichni, dokonce i moje matka koulí očima. To ne vždy potěší…
Ale taneční včera byly hezký. Čtyřikrát jsem tančila blues se “svým partnerem” (mám dojem, že se jmenuje Martin, ale nejsem si jistá), kterýmu máti s Luckou fandily na prodloužený :D. On je právě jeden z mála, kterejm to jde – ti další, co to umí, mají sklony tančit s někým jiným (kupříkladu Pavlík, kterej má velkej zájem o Šínu, která o něj naopak zájem nemá :D). Jedinej problém byli učitelé – nějakej úžasnej páreček, kterej sice uměl tančit, ale nikoli tanec naučit. Jediný, co jsem opravdu dobře zvládla, byly ty věci, který jsem tančila s Martinem – něco na p v bluesu (no co, už jsem to zapomněla, byl to takovej divnej název :D) a dvě promenády pozpátku v chache :). Jak říkám, jeden z mála, komu to jde. Zato tu blbou otáčku na druhou stranu ve waltzu jsem doteď nepobrala.
No a události po tanečních zase byly prospěšný tím, že mě posunuly zpátky do toho zamrzlýho apatickýho stadia, kdy je mi všechno jedno. No, úplně všechno bohužel nikoli, ale převážná většina těch věcí už je mi opravdu někde. Nemám sílu si neustále dokola opakovat ten samej scénář a k tomu se dusit nadějema, že to nějakej milosrdnej rejža konečně zabalí a dá mi nějakej lepší. Já končím, vážení. Končím v týhle hře.
Jak snadný je pro někoho říct “nesmíš zahořknout”… tak snadný, jako v mým životě zahořknout.
Takže zemřete ještě jednou a nechte mě v mejch věcech na pokoji…

Chcípárna

Skolila mě chřipka. Samozřejmě můžu k doktorce pro pitomej papír až v pondělí. Samozřejmě jsem se ani nemohla dovolat do tý autoškoly, abych jim to řekla, páč tam nebyli. A samozřejmě jsem to chytla přesně v tu nejnevhodnější dobu: zbejvaj mi tři jízdy a ve středu mám zkoušky. Ha ha, smějme se zvesela.
Asi brzo chcípnu… :( Dvě noci jsem se převalovala v horečce, takže jsem se ani nevyspala, a dneska ráno mě chytnul ten odpornej pocit, kterej nedokážu popsat, ale naprosto ho nenávidím, takže jsem to musela jít tryskem smejt do sprchy. Zjistila jsem ale, že ta voda mi docela pomohla, takže nakonec dobrý výsledky… No a přirozeně tu ani nebyl nikdo, kdo by mi donesl čajíček do postele. Jak milé.
Teoreticky bych možná přežila, kdybych se před hodinou vydala do tý hnusný zimy se zbytkama zimnice, přetrpěla cestu busem, počkala si na instruktora, v celý tý malátnosti, kdy si ani nejsem jistá, který písmenko na tý klávesnici jsem zrovna zmáčkla, se projet hodinu a půl po městě, počkat si na bus zpátky, půl hodiny se natřásat cestou domů a pak se ještě vyškrábat na kopec k baráku. Teoreticky. Až na to, že mám bohužel až příliš vyvinutý pud sebezáchovy, který by mě ven nepustil ani za nic. Už teď je mi pěkně zle a kdybych udělala tuhle pitomost, mohla bych si rovnou zavolat pohřebákům, ať se u nás za pár dní stavěj…
Čaj mi nechutná, protibolestivkrku medicína Cola mi dochází, obyčejná voda je ke zblití, krk mám jako troud, každejch pět minut smrkám a každou půlhodinu si musím jít lehnout, abych nabrala nějaký síly… Všechno se mi rozmazává, mám těžkou hlavu, chodím jak dělo. Báječná rekreace, musím říct.
Chtěla jsem původně volat do školy, ale nějak nemám číslo. Budu to muset říct matce. Myslím, že ani v pondělí mě tam neuviděj…
Ale bereme to pozitivně. Psychicky si odpočinu, možná posunu celý zkoušky a určitě se vyhnu něčemu ošklivýmu, nebo mě naopak potká něco pěknýho. Pánbíček ví, co dělá. Nebrat to pozitivně, tak to asi nepřežiju :D.
Dobrá, končím. Jdu si zase lehnout. Mám dojem, že mě přejel parní válec…
Ciao bambini.

Malá návnada

Jedu teda na ten výlet… Nechci vidět, jak to v tomhle stavu zvládnu, ale musím se o to přinejmenším pokusit.
Až se vrátím, napíšu nejen o výletu, ale taky o svém krásném víkendu, který mě místo vyléčení dorazil. Jak já nenávidím alergii!
Prospala jsem skoro celý den, ale pořád jsem strašně unavená… Musím jít. Kdyby to náhodou na výlete fakt nešlo, seběhnu dolů a jsem doma, takže dostanete svůj report o to dřív, ale nechtěla bych všechny zklamat a učitelku rozčílit tím, že se na to vyprdnu hned. Třeba to bude dobrý a nebudu litovat tak, jak jsem litovala toho, že jsem vůbec lezla na tu pitomou svatbu…:)
Tak zatím se mějte pěkně, drazí…

Yallumë…

Konečně… Dodělala jsem ten připošahanej čtenářák! :D
Příšerně mě bolí ruka, ale mám to… Zítra to můžu s klidem odevzdat. Ble.
A přemluvili mě jet s nima na vejlet :D. Upřímně, moc mě těšilo, jak mě všichni začali přemlouvat, ať jedu, a jak někteří byli nadšení, když jsem se rozhodla, že jim tu radost udělám :)). Kouzelné… Nikdy jsem takovou popularitou netrpěla, spíš jsem byla černou ovcí, přestože jsem nikomu nic špatnýho nedělala. To se mi líbí :). Je to fajn pocit, když vás přijímají a někteří vás mají dokonce i rádi :D.
Bože… jsem mrtvá. Totálně unavená, totálně nevyspalá, totálně bolavá a totálně nemohoucí zůstat doma a léčit se. Fuj. Víkend budu muset strávit pod dekou a s horkým čajem, jinak nevím, jestli ten vejlet přežiju. Důležitý je tam vylízt a já dneska měla problém vyškrábat se jenom domů, myslela jsem, že bude po mně. Už se těším, až zítřejší práce skončí a já konečně padnu do postele ksichtem dolů a prospím se k vyspalosti, pak se zase pustím do krásného čtení LotRa… Ach.
A začínám mi bejt špatně ještě na několika dalších místech, takže se, moji milí, pakuju a padám… Mějte hezkou noc a taky všechny ty dny, kdy se zase nebudu obtěžovat napsat ani řádku.

Brno

Tak jsem tady, vážení. Absolutně mrtvá, ale doma.
Bylo to drsný. Už jak jsme vyjížděli, popadla mě alergie, doteď nepustila. Koupili mi krabici kapesníků, díkavienu.
V Brně bylo vedro jak v pekle. Mrtěmoc velký město s mrtěmoc cestama, mrtěmoc busama a mrtěmoc možnostma, jak se dokonale ztratit. Nelíbilo se mi to ani trochu , s mým orientačním smyslem by to byla moje smrt. Přespali jsme u mé nevlastní tety, která bydlela dost blízko centra, ale v docela pěkné, tiché čtvrti (dokud jste nevylezli za bloku).
Až když jsme s máti ráno vylezly kopec k takovým vilám, tam to bylo krásné Velvyslanectví bylo v takovým mrtěmoc bílým baráku s mrtěmoc divným slohem Vypadalo to sice chvíli bledě, ale nakonec jsme to zvládly dost dobře. Já si tam četla Svobodu a zvláštní bylo, že ačkoli jsem tam v životě nebyla, na chvíli jsem měla déjà vu
Nejhorší byly cesty. Na železnicích samý výluky, takže jsme museli několikrát jet autobusem a přestupovali jsme jak mourovatý. Horko bylo k uvaření, v tom prvním autobusu už vůbec. Tekly jsme, pily jsme, spaly jsme
Na druhou stranu jsme ale jezdily s mnoha lidmi. Na cestě tam jsme potkaly zajímavýho studenta , kterej se, chudák, šprtil na maturitu. Zpátky jsme jely nejdřív vlakem s takovým milým týpkem (to mě ale totálně rozdeptalo, protože já jsem dokonalej asociál, kdežto matka zapředla rozhovor jako profík , ale už jsem v klidu), a pak busem, kterej řídil Řidič (další originální přezdívka, jako byl Číšník), co ve mně vyvolal dokonalou představu Samuela Elánia jako kapitána
Byl to takovej ten drsnej neoholenej typ. Nejdřív jsem si ho skoro nevšimla, jenom jsem zaznamenala jistou nevraživost z místa, kde seděl, ale pak jsem se náhodou (to víte, už to mám vycvičený z jízd se Sporákem ) podívala do zrcátka nad jeho hlavou a viděla jsem, jak se usmál, a to mě totálně dostalo To je prostě kvalita, když se takový chlapi tak mile a upřímně usmějou Přijeli jsme s ním do Trutnova, samozřejmě asi deset minut po tom, co bychom ještě byly schopný stihnout dřívější bus. Tak jsme šly pomaličku do Billy (nesnáším, když je ve městě k dispozici jenom tohle, ale jiná možnost nebyla, naše auto ještě neprošlo technickou ) a tam jsme ho najednou zas potkaly Já úplně nemohla… Furt jsem se tlemila a pozorovala ho, protože pro mě byl prostě najednou zajímavej Byl trochu podobnej Jeanovi Reno, možná maličko i Staloneovi, když se člověk snažil, ale v celkovým výsledku to bylo úžasný Byl takovej tmavej, osmáhlej, což obvykle považuju za OK u drsnejch chlapů (ale jsem si jistá, že to nebyl Rom, fakt byl jenom opálenej), a měl tmavý kudrny Akorát měl ponožky v sandálích, což zaznamenala máti a tlemila se tomu Já už měla prostě dobrou náladu, takže mi ani nevadilo, že na nás taky koukal, jak na něj koukáme, a asi se divil, proč to děláme Díky vám, pane Řidič, velice jste mi pomohl Konečně mi zmizela ta neuspokojující představa příliš mladého a příliš dokonalého Elánia. Ten neoholený, drsný, cynický a sarkastický čtyřicátník je totiž nejkrásnější chlap na světě
Domů nás nakonec vzal Marťas, takže jsme se nemusela škrábat do toho plesnivýho kopce po svejch…
Byla jsem v pohodě, cejtila jsem se výborně a nevnímala jsem, jak strašně jsem unavená, dokud jsem si nedala sprchu. Pak už jsem si jen ošetřila své první puchýře v životě (drsný, ne?), padla a spala. Taky mě dneska máti omluvila ze školy, protože mě ty nohy a záda bolí ještě teď, nehledě na to, že ještě pořád brutálně trpím alergickou “rýbou” a spotřebovávám kapesníčky jako na běžícím pásu.
Za měsíc jedem zas, tentokrát ale plánujem opravdu něco jako výlet, na pár dní. Musím si akorát spočítat svý zameškaný hodiny, abych odhadla, jestli to můžem skrouhnout rovnou ve středu, jak jede moje třída na vejlet, nebo radši až v pátek. Každopádně mi přijde jako hodně velká debilita, že zas jdem na ty dva pitomý dny do školy, jenom abychom tam chvilku poseděli nebo postáli, dostali výzo a zas domů… Zas tolik zbytečnejch prachů nemáme, abychom vedle zařizování drahejch papírů ještě vyhazovaly za bus.
Jsem teďka u kompu ale převážně z toho důvodu, že zrovna, když bych ráda spala a zrovna se mi zdál hezkej sen, přišli spravovat žaluzie. Byla jsem násilně vyhnána a přinucena schovat oblečení, který jsem večer porozhazovala po zemi Jakmile dodělám příspěvek, jdu zas spát… I’m dead, sweethearts.
Mějte krásné sny, pokud zrovna spíte…

Chlám

Dnešek byl vskutku chlámací den :).
Kupříkladu děják… Někteří museli dopisovat písemku, samozřejmě byli přemístěni zrovna tam, kde jsem nevyspalá bídně umírala já, takže jsem se musela přesunout. Přesunula jsem se k již přesunutému Schnappimu. Chvíli byla pohoda, nijak plodné mlčení, hledání v atlase. Následující události výstižně popisovalo “oznámení” rodičům Schappiho, Ouži a Ády, které tvořil Babbo a znělo:
Oznamuji vám, že váš syn si v hodinách dějepisu vystavuje na lavici gumové medvídky, dělá z nich armádu, popřípadě je žmoulá v ruce, či jim ukusuje hlavičky. Přestože toto jednání samozřejmě nic nevypovídá o mentálním stavu a úrovni vašeho potomka, byl bych rád, aby se toto již neopakovalo.
(Rozmáchlý podpis, jak to umí jen Babbo.)
P.S.: Taky je hází do pití.
(Verze značně upravená k mému obrazu.)
Já vedle Schnappiho opět umírala, tentokrát však smíchy. Účinně jsme tím zabili většinu hodiny (Babbo se snažil vymyslet co nejtrefnější zprávu). Ještě teď mě popadá výtlem, když na to vzpomínám :D…
Druhá taková věc byla před a na bižuli. To se pod Barcou zlomila jedna z těch efektních noh židle. Nejdřív ji podstrčili Jiřímu – samozřejmě výbuch smíchu, ale já tehdy jen koulela očima. Jak se lidi pomalu šinuli z oběda, stávali se oběťmi studentského humoru. Nakonec byla židle podstrčena Any.
Ona ale přišla téměř zároveň s učitelem, takže si nesedla. A celá třída se začala tlemit už jen z myšlenky, že se ten žertík prozradí při hodině. Učitel byl mírně znejistělý, protože se mu u nás už párkrát stalo, že se lidi při pohledu na něj rozesmáli, takže si myslela, že je něco špatně na něm a pohledem střídavě ulpíval na svém oblečení a na nás a chvílemi se snažil smést něco neexistujícího z vlasů a přitom se smál taky. Zíral na nás, co jako je, a to mě, už rudou smíchy, rozesmívalo ještě víc. Pak jsme si konečně sedli a prasklo to, takže třída další záchvat a učitel s námi :D.
No já jsem fakt nemohla…
Abych tak nějak dokončila příspěvek ve stejném duchu, přidávám ještě ty dlouho slibované hlášky.

Kanec: (na hodině) “Betty, my jsme říkali, že dnes budeme kreslit podle pravítka. Srovnej si to obočí.”
Bettyna: (nerušeně se dál maluje) “No jo. Ale když já tady nemám pinzetu…”

Kanec: “Jak se rýsuje kružítkem?”
Schnappi: “Píchneš a táhneš.”
Kanec: (s nebezpečným úšklebkem) “Jo. Rozdíl je v tom, že já zapíchnu a ty potáhneš.”

Bettyna: “Oužo?”
Ouža: “Pičo.” (nemluvil na ni, zrovna mile oslovoval Davida, ale lidi v doslechu dostali výtlem :D)

Ouža: (ukazuje na pentagram a tlemí se) “To je sprostej vobrázek!” (demence, no ne?)
já: (vražedně) “Rozhodně ne sprostší než ty.”

Iva: “Blizna… To je skoro tak slizký jako Vokoun (Fosfor, …).”

Áda s Oužou na sebe troubí na srolované papíry to svoje “burp!”.
já: “Jak jeleni v říji…”

Studentská korespondence – papírky se vzkazy házené o hodinách přes třídu

já: “Hele, dneska mě zastřelili, tak si nevyskakuj.” (To je, jak mě “zastřelila” Iva :D.)

parodie na chemikářku: (tenoučkým andělským hláskem) “Proč si nedat ještě jeden příkládek, když ještě zvoní?”

Největší vtip v naší třídě: “Máš učebnici?”

francouzštinářka: “Calmez-vous!” (Uklidněte se.)
Matěj: (na Davida) “Máš držet hubu.”

Schnappi: (na malující se Bettynu) “To už ti nepomůže…”

Plakát ve třídě FJ: Ne pas s’allonger sur les tables → danger de s’endormir! (Nelehejte si na lavice, nebezpečí usnutí.)

Hm, a tím jsme to vyčerpali :). Tak snad jste se taky trochu zasmáli… Mě teda už o bižuli bolelo břicho…:D.