Zamilovaná

Ach. Jak patetické, pravda?
Ale faktem zůstává, že dneska nepíšu o miliardách sarkastickejch myšlenek, který se mi dlouho honily hlavou. Dnes hodlám přiblížit hořko-sladké rozpoložení, které se mě zmocnilo.
Už jsem na svých blozích mnohokrát rozebírala téma chlapi. Asi ani nespočítám kolikrát :D. Pokaždý to bylo trochu jiný, protože jsem rozebírala další sbírku zkušeností. Tentokrát se cejtím, jako bych zestárla o sto let a konečně měla jasno v tom, co od života chci…
Jmenuje se Vlad a to už tady bylo. Tentokrát však na něj pohlížím ještě trochu jinak než kdy dřív.

Brno

Tak jsem tady, vážení. Absolutně mrtvá, ale doma.
Bylo to drsný. Už jak jsme vyjížděli, popadla mě alergie, doteď nepustila. Koupili mi krabici kapesníků, díkavienu.
V Brně bylo vedro jak v pekle. Mrtěmoc velký město s mrtěmoc cestama, mrtěmoc busama a mrtěmoc možnostma, jak se dokonale ztratit. Nelíbilo se mi to ani trochu , s mým orientačním smyslem by to byla moje smrt. Přespali jsme u mé nevlastní tety, která bydlela dost blízko centra, ale v docela pěkné, tiché čtvrti (dokud jste nevylezli za bloku).
Až když jsme s máti ráno vylezly kopec k takovým vilám, tam to bylo krásné Velvyslanectví bylo v takovým mrtěmoc bílým baráku s mrtěmoc divným slohem Vypadalo to sice chvíli bledě, ale nakonec jsme to zvládly dost dobře. Já si tam četla Svobodu a zvláštní bylo, že ačkoli jsem tam v životě nebyla, na chvíli jsem měla déjà vu
Nejhorší byly cesty. Na železnicích samý výluky, takže jsme museli několikrát jet autobusem a přestupovali jsme jak mourovatý. Horko bylo k uvaření, v tom prvním autobusu už vůbec. Tekly jsme, pily jsme, spaly jsme
Na druhou stranu jsme ale jezdily s mnoha lidmi. Na cestě tam jsme potkaly zajímavýho studenta , kterej se, chudák, šprtil na maturitu. Zpátky jsme jely nejdřív vlakem s takovým milým týpkem (to mě ale totálně rozdeptalo, protože já jsem dokonalej asociál, kdežto matka zapředla rozhovor jako profík , ale už jsem v klidu), a pak busem, kterej řídil Řidič (další originální přezdívka, jako byl Číšník), co ve mně vyvolal dokonalou představu Samuela Elánia jako kapitána
Byl to takovej ten drsnej neoholenej typ. Nejdřív jsem si ho skoro nevšimla, jenom jsem zaznamenala jistou nevraživost z místa, kde seděl, ale pak jsem se náhodou (to víte, už to mám vycvičený z jízd se Sporákem ) podívala do zrcátka nad jeho hlavou a viděla jsem, jak se usmál, a to mě totálně dostalo To je prostě kvalita, když se takový chlapi tak mile a upřímně usmějou Přijeli jsme s ním do Trutnova, samozřejmě asi deset minut po tom, co bychom ještě byly schopný stihnout dřívější bus. Tak jsme šly pomaličku do Billy (nesnáším, když je ve městě k dispozici jenom tohle, ale jiná možnost nebyla, naše auto ještě neprošlo technickou ) a tam jsme ho najednou zas potkaly Já úplně nemohla… Furt jsem se tlemila a pozorovala ho, protože pro mě byl prostě najednou zajímavej Byl trochu podobnej Jeanovi Reno, možná maličko i Staloneovi, když se člověk snažil, ale v celkovým výsledku to bylo úžasný Byl takovej tmavej, osmáhlej, což obvykle považuju za OK u drsnejch chlapů (ale jsem si jistá, že to nebyl Rom, fakt byl jenom opálenej), a měl tmavý kudrny Akorát měl ponožky v sandálích, což zaznamenala máti a tlemila se tomu Já už měla prostě dobrou náladu, takže mi ani nevadilo, že na nás taky koukal, jak na něj koukáme, a asi se divil, proč to děláme Díky vám, pane Řidič, velice jste mi pomohl Konečně mi zmizela ta neuspokojující představa příliš mladého a příliš dokonalého Elánia. Ten neoholený, drsný, cynický a sarkastický čtyřicátník je totiž nejkrásnější chlap na světě
Domů nás nakonec vzal Marťas, takže jsme se nemusela škrábat do toho plesnivýho kopce po svejch…
Byla jsem v pohodě, cejtila jsem se výborně a nevnímala jsem, jak strašně jsem unavená, dokud jsem si nedala sprchu. Pak už jsem si jen ošetřila své první puchýře v životě (drsný, ne?), padla a spala. Taky mě dneska máti omluvila ze školy, protože mě ty nohy a záda bolí ještě teď, nehledě na to, že ještě pořád brutálně trpím alergickou “rýbou” a spotřebovávám kapesníčky jako na běžícím pásu.
Za měsíc jedem zas, tentokrát ale plánujem opravdu něco jako výlet, na pár dní. Musím si akorát spočítat svý zameškaný hodiny, abych odhadla, jestli to můžem skrouhnout rovnou ve středu, jak jede moje třída na vejlet, nebo radši až v pátek. Každopádně mi přijde jako hodně velká debilita, že zas jdem na ty dva pitomý dny do školy, jenom abychom tam chvilku poseděli nebo postáli, dostali výzo a zas domů… Zas tolik zbytečnejch prachů nemáme, abychom vedle zařizování drahejch papírů ještě vyhazovaly za bus.
Jsem teďka u kompu ale převážně z toho důvodu, že zrovna, když bych ráda spala a zrovna se mi zdál hezkej sen, přišli spravovat žaluzie. Byla jsem násilně vyhnána a přinucena schovat oblečení, který jsem večer porozhazovala po zemi Jakmile dodělám příspěvek, jdu zas spát… I’m dead, sweethearts.
Mějte krásné sny, pokud zrovna spíte…

Bulíky

No ahoj. Zas je tu jeden bezobsažný žblept.
Zrovna jsem brutálně probulela Boromirovu smrt… Koukala jsem se totiž na film a tam to bylo udělaný mnohem působivěji. Myslím, že jsem začala v okamžiku, kdy litoval svý chyby vůči Frodovi. Pro Faramira jsem bulela, myslím, o dost víc, ale to jsem se taky na ten film koukala několikrát :D. Nejslzavější část pro mě bylo jeho beznadějný tažení na Osgiliath, kdy tak tklivě zpíval Pipin. Další byla scéna s umírajícím Théodenem, kterou jsem krutě probrečela i v knize, a taky Denethorovo šílenství. Chjo. A kdybych nečetla ve škole, pravděpodobně prodehydratuju i konec Húrinových dětí – byl to totiž brutus.
Dvojku jaksi pořád nemám, takže smůla. Ale co jsem ji viděla tehdá v televizi, ani bych tak docela neřekla, že by tam bylo co k bulení :D. Leda Arwen a Aragorn, ale tyhle věci mě už od přírody vytáčej tím, že tam vůbec nemaj co dělat. Nádherný to bylo v jedničce – vys… vystrnadili mýho milovanýho Glorfindela a představili obecenstvu Arwen “Nepřemožitelnou”. Pochybuju o tom, že by i sám Elrond dokázal jen tak z fleku zburcovat řeku, aby spláchla černý mouchy ze svýho brodu (to jako nazgûly). A to si dovolili ji posadit na Asfalotha a odříkat slova, která řekl Glorfindel (Noro lim, Asfaloth! Noro lim!)! A taky mi ve dvojce zabili Haldira (aha, tak už jsme narazili na scénu, kterou jsem prořvala)! K čertu s filmařema.
Nemluvě o tom, že z Froda udělali Pána Zachránce, zatímco Sam, který ve skutečnosti udělal nejspíš dvakrát tolik (dobrá, dobrá, Prsten nepočítám), se jevil spíš jako flákat, rozvraceč a já nevím, co ještě… Fajn, OK, už mlčím.
A je velká škoda, že tam nedali Galadrielino Namárië – byla tam sice spousta elfštiny, ale z tý hlavní ani prd. Nechápu, proč tak krásný kousek Quenyi vynechali… Nechápu spoustu věcí, co tam ti blázni naflákali…
Mimochodem, jsem marod. Z toho motání hlavy, na který už jsem si skoro zvykla, se stalo dvojnásobný motání hlavy, omámenost a otupělost. Začal mi taky vyhrožovat krk. Vracela jsem se domů jako mrtvola poháněná větrem (a ještě ke všemu na podpatcích, protože už jsem ráno fakt nevěděla, co si ke všem čertům mám obout). Ale žiju a dokonce jsem se po příchodu nesvalila hned mrtvá do postele. Musela jsem totiž vysypat z flešky……..!
Mám Otce prasátek!! :D:D Kurňa, tak dlouho jsem se na to z dáli koukala a doufala, že to někdy přijde do našich kin nebo někam, že bych se k tomu jakože dostala… A najednou ho mám! :D Já jsem hepy člověk, lidi. Až se zejtra prospím do nějakého takového přibližného vědomí, podívám se na to… Dneska jsem ale měla bulící sklony, takže místo toho jsem si pěkně pustila FOTRa (1. LOTR).
No, kdybyste čirou náhodou sdíleli moje bláznovství, možná oceníte perfektní stránečku, která se mi momentálně stala domovem :P
♦ The Council of Elrond ♦
Tak se mějte hezky a ať vás skolí radši ork než nachlazení… :D

To je podchrochtávání mé autority!

Nadpis: To jednou někdo takhle hezky chrochtal na učitele (myslím, že to byla chemikářka, na tu by to sedlo..:D) a Iva pro to vymyslela perfektní hlášku :).
Zrovínka jsem se přiřítila z venku :). Jak jsem dorazila ze školy (máti mě vzala károu), bylo mi zle, takže jsem si jenom vzala lehký bylinkový prášek a knížku (Húrinovy děti ;)) a pak jsem spala. Ale jenom chvilku – když jsem se vzbudila a dopotácela se z toalety zpátky, všimla jsem si, že prší. Na chvilku jsem si ještě lehla, ale uvědomila jsem si, že už jsem v pohodě, tak jsem se zvedla, oblékla se a hoplá pěkně ven :D.
Bohužel jsem déšť nestihla, ale aspoň jsem si vyšplhala na svoji milovanou mýtinku a ležela v mokré trávě. Ten drobný výlet mi hrozně pomohl :). Hned se mi dýchá mnohem volněji, už mě nebolí záda (z toho se mi právě tak těžko dýchalo). Miluju déšť… Miluju zelené pláně, čerstvý vzduch vonící mokrou trávou, stromy a vlhkou půdou, šedou barvu oblohy i sépiový nebo šedý přeliv na všech barvách, když sprchne… Hádejte, proč asi tak toužím po Irsku (kromě toho, že miluju jejich historii, povahu a jazyk :D).
Matka včera byla u kartářky… A ta mi pověděla velmi zajímavé informace :).
→ Jsem materialista. Recht.
→ Možná budu pracovat u policie. Prý nemám ráda nespravedlnost. Tohle taky.
→ Můj chlap prý bude buď mrtě chytrý, nebo mrtě umělecky nadaný. Což prachama nesmrdí, když už jsme u toho materialismu :D. Ale chytrák by mohl být i medik ;).
→ Do čtyř let budu těhotná a bude se chystat svatba (a matce zamlčím, že jsem těhotná). Tak o tom silně pochybuju. Já a svatby a porody? Jedno příliš naivní a druhé příliš bolestivé, než abych se do toho ochotně pouštěla s prvním chlapem, co mě sbalí… (Úvaha na základně paranoii, že cokoli, co by každému znělo jako krásná budoucnost, zákonitě dopadne špatně.)
A to já chtěla policajta… :D. Elánius bohužel není extrémní inteligent ani extrémní umělec, takže smůla. Mám veliké pochybnosti o tom, že výše zmíněná budoucnost povede k něčemu dobrému, protože naděje, že bych našla tu svoji obásněnou “opravdovou lásku”, byla vždycky malá, a že ji najdu takhle brzo, to už je spíš nulová, a cokoli jiného pro mě bude později znamenat životní neúspěch s děckem na krku. Takže veselé.
Ach, Elánie… Škoda, že takoví chlapi nejspíš neexistují. Když už nic jiného, hleděla bych k nim jako k andělům spásy tohoto světa. Byli by dobré hnojivo pro moji nesměle klíčící naději na štěstí. Vyklíčila totiž po zjištění, že něco jako “polovina mé poloviny” existuje a nestalo se to ani nijak daleko ode mě…
No, já jdu. Dávají mi Hercula :).