Odmlky

Jen si přečtěte ten oduševnělý komentář v Sarrrkasmu… to se asi pobavíte stejně, jako se autor dobře bavil při psaní komentáře (soudím tak z gramatických chyb v textu jeho příspěvku).
Miluju tyhle oprsklé chytráky. Vlezou ti na blog, nemají ani tucha, kdo jsi, co jsi, o co ti jde a jak obvykle píšeš, a hned mají do čeho rýpat. Potřebujete si tím zvýšit sebevědomí, děti? To se můžete rovnou spakovat a táhnout, kam slunce nesvítí. Vaše slaboduché připomínky nemám čas ani chuť číst a už vůbec je nemám zájem vidět jako mastnej flek na svojí práci.
Píšu vlastně jenom proto, že mě to nasralo. Jinak nevím, co bych k tomu dodala. Jednoduše teďka plavu někde mezi zoufalstvím, šílenstvím a hysterií. Objevili se lidé, o kterých už jsem v životě neměla ani slyšet, a jestli jim to vyjde, ocitnou se jen pár kilometrů od mého vlastního pelechu. Možná někomu zasvěcenému napoví aspoň obrázek, protože rozepisovat se o tom nechci. Už mi to stačilo.

Aby toho nebylo dost, dneska nám učitel pouštěl film. Jmenoval se Bloody Sunday. Doufám, že aspoň někdo z mých návštěvníků tuší, o co jde, protože já nemám sílu na to vzpomínat. Jednoduše jsem probulela několik kapesníčků už při filmu (a byl to vlastně jen obyčejný nehollywoodský filmeček bez těch “správných” dojímavých efektů, tvořený ve stylu dokumentu) a pak mě to chytlo tak, že jsem brečela i při chůzi po chodbě, ve třídě a venku s holkama. Bylo mi Irů jednoduše tak děsně líto, že mi mohlo puknout srdce. Když tam umírali na ulici, jako by umíral někdo, koho jsem znala a měla ráda… Probrečela jsem prakticky hodinu v kuse, až mi z toho třeštila hlava. A celý zbytek dne jsem tak nějak trochu mimo. Nepomohl ani ten prášek, co jsem si ráno brala spolu s balíčkem kapesníků.
Jinými slovy, až si Angláni uvědomí, ve kterým století žijeme, a pustí Severní Irsko konečně na svobodu (a odtáhnou z tama pěkně daleko), budu je nazývat civilizovaným národem. Do tý doby u mě zůstávaj jako:
>>SEBRANKA FAŠISTICKEJCH PRASAT <<.
Doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně. Jak k prvnímu tématu, tak i k poslednímu. To druhé jednoduše neexistuje…

Yallumë…

Konečně… Dodělala jsem ten připošahanej čtenářák! :D
Příšerně mě bolí ruka, ale mám to… Zítra to můžu s klidem odevzdat. Ble.
A přemluvili mě jet s nima na vejlet :D. Upřímně, moc mě těšilo, jak mě všichni začali přemlouvat, ať jedu, a jak někteří byli nadšení, když jsem se rozhodla, že jim tu radost udělám :)). Kouzelné… Nikdy jsem takovou popularitou netrpěla, spíš jsem byla černou ovcí, přestože jsem nikomu nic špatnýho nedělala. To se mi líbí :). Je to fajn pocit, když vás přijímají a někteří vás mají dokonce i rádi :D.
Bože… jsem mrtvá. Totálně unavená, totálně nevyspalá, totálně bolavá a totálně nemohoucí zůstat doma a léčit se. Fuj. Víkend budu muset strávit pod dekou a s horkým čajem, jinak nevím, jestli ten vejlet přežiju. Důležitý je tam vylízt a já dneska měla problém vyškrábat se jenom domů, myslela jsem, že bude po mně. Už se těším, až zítřejší práce skončí a já konečně padnu do postele ksichtem dolů a prospím se k vyspalosti, pak se zase pustím do krásného čtení LotRa… Ach.
A začínám mi bejt špatně ještě na několika dalších místech, takže se, moji milí, pakuju a padám… Mějte hezkou noc a taky všechny ty dny, kdy se zase nebudu obtěžovat napsat ani řádku.

Chlám

Dnešek byl vskutku chlámací den :).
Kupříkladu děják… Někteří museli dopisovat písemku, samozřejmě byli přemístěni zrovna tam, kde jsem nevyspalá bídně umírala já, takže jsem se musela přesunout. Přesunula jsem se k již přesunutému Schnappimu. Chvíli byla pohoda, nijak plodné mlčení, hledání v atlase. Následující události výstižně popisovalo “oznámení” rodičům Schappiho, Ouži a Ády, které tvořil Babbo a znělo:
Oznamuji vám, že váš syn si v hodinách dějepisu vystavuje na lavici gumové medvídky, dělá z nich armádu, popřípadě je žmoulá v ruce, či jim ukusuje hlavičky. Přestože toto jednání samozřejmě nic nevypovídá o mentálním stavu a úrovni vašeho potomka, byl bych rád, aby se toto již neopakovalo.
(Rozmáchlý podpis, jak to umí jen Babbo.)
P.S.: Taky je hází do pití.
(Verze značně upravená k mému obrazu.)
Já vedle Schnappiho opět umírala, tentokrát však smíchy. Účinně jsme tím zabili většinu hodiny (Babbo se snažil vymyslet co nejtrefnější zprávu). Ještě teď mě popadá výtlem, když na to vzpomínám :D…
Druhá taková věc byla před a na bižuli. To se pod Barcou zlomila jedna z těch efektních noh židle. Nejdřív ji podstrčili Jiřímu – samozřejmě výbuch smíchu, ale já tehdy jen koulela očima. Jak se lidi pomalu šinuli z oběda, stávali se oběťmi studentského humoru. Nakonec byla židle podstrčena Any.
Ona ale přišla téměř zároveň s učitelem, takže si nesedla. A celá třída se začala tlemit už jen z myšlenky, že se ten žertík prozradí při hodině. Učitel byl mírně znejistělý, protože se mu u nás už párkrát stalo, že se lidi při pohledu na něj rozesmáli, takže si myslela, že je něco špatně na něm a pohledem střídavě ulpíval na svém oblečení a na nás a chvílemi se snažil smést něco neexistujícího z vlasů a přitom se smál taky. Zíral na nás, co jako je, a to mě, už rudou smíchy, rozesmívalo ještě víc. Pak jsme si konečně sedli a prasklo to, takže třída další záchvat a učitel s námi :D.
No já jsem fakt nemohla…
Abych tak nějak dokončila příspěvek ve stejném duchu, přidávám ještě ty dlouho slibované hlášky.

Kanec: (na hodině) “Betty, my jsme říkali, že dnes budeme kreslit podle pravítka. Srovnej si to obočí.”
Bettyna: (nerušeně se dál maluje) “No jo. Ale když já tady nemám pinzetu…”

Kanec: “Jak se rýsuje kružítkem?”
Schnappi: “Píchneš a táhneš.”
Kanec: (s nebezpečným úšklebkem) “Jo. Rozdíl je v tom, že já zapíchnu a ty potáhneš.”

Bettyna: “Oužo?”
Ouža: “Pičo.” (nemluvil na ni, zrovna mile oslovoval Davida, ale lidi v doslechu dostali výtlem :D)

Ouža: (ukazuje na pentagram a tlemí se) “To je sprostej vobrázek!” (demence, no ne?)
já: (vražedně) “Rozhodně ne sprostší než ty.”

Iva: “Blizna… To je skoro tak slizký jako Vokoun (Fosfor, …).”

Áda s Oužou na sebe troubí na srolované papíry to svoje “burp!”.
já: “Jak jeleni v říji…”

Studentská korespondence – papírky se vzkazy házené o hodinách přes třídu

já: “Hele, dneska mě zastřelili, tak si nevyskakuj.” (To je, jak mě “zastřelila” Iva :D.)

parodie na chemikářku: (tenoučkým andělským hláskem) “Proč si nedat ještě jeden příkládek, když ještě zvoní?”

Největší vtip v naší třídě: “Máš učebnici?”

francouzštinářka: “Calmez-vous!” (Uklidněte se.)
Matěj: (na Davida) “Máš držet hubu.”

Schnappi: (na malující se Bettynu) “To už ti nepomůže…”

Plakát ve třídě FJ: Ne pas s’allonger sur les tables → danger de s’endormir! (Nelehejte si na lavice, nebezpečí usnutí.)

Hm, a tím jsme to vyčerpali :). Tak snad jste se taky trochu zasmáli… Mě teda už o bižuli bolelo břicho…:D.