Sarrrkasmus

Tak fajn, už jsem nasbírala tři věci, od nichž se distancuju.

• 1. dělejte si layouty sami
• 2. obstarávejte si konverzaci sami
• 3. můžeš se to naučit sama, mami

Už mlčím

Znamenitě působuvé objevy se udály v poslední době…
Nikdo mě neposlouchá, a co hůř, pravděpodobně ani neslyší. Dneska jsem několikrát zapomněla, co jsem chtěla říct, ale při posledním pokusu, když se matka konečně zvedla od psaní esemesek, na mě vybafla nějakou nepodstatnou informaci, a já už nepřišla na to, co jsem chtěla říct. Frustruje mě to neuvěřitelným způsobem; nejradši bych zbořila celej tenhle prohnilej barák někomu na hlavu, pak bych se možná uklidnila. Nebo by mě žralo dál, že jsem si nevzpomněla.
Panebože, tolikrát už jsem ztratila nit v podstatný části sdělení informací, že bych teď nejradši skočila z mostu (i kvůli dalším důvodům). Prostě ne, já mluvím a ostatní mě přerušujou, jako kdybych celou dobu ani necekla.
Což znamená, že je jediná možnost: neceknout. Neplejtvat dechem na něco, co ostatní stejně neocení. Můžou si povídat mezi sebou, jestli maj zájem a přijde jim to plodnější. Fajn. Užijte si to. Stejně jako s těma trapnejma layoutama: můžete si je dělat sami a předem se omlouvám za to, že se budu smát, až to uvidím.
Opravdu, já bych se měla jít někam zahrabat. Ne kvůli ostatním, ale z důvodů podrytého psychického zdraví. Potřebovala bych pořádně dlouhou meditaci. Vlastně bych potřebovala, aby lidská rasa vymřela a nechala mě tu o samotě. I zvířata mě poslouchaj pozornějc než občas lidi.
Mimochodem, tenhle příspěvek jste neviděli, protože vůbec nebyl napsán. Nejenže mlčím hlasem, ale mlčím i písmenky. Sbohem.

Zemři ještě jednou!

Vážně. Tohle už přesahuje všechny meze.
Budiž, mám aspoň čas dodělat všechny ty věci, na který nebyla síla včera po tanečních. Ale třídní to už asi nepřežije. Nejspíš mě někde udá říďovi, nebo něco, a začne to extrémisticky řešit. No co, každýmu, co jeho je. Člověk se občas fláká, protože se mu chce, a nakonec skončí tím, že se fláká kvůli něčemu a nakonec naprosto zbytečně. To se mi stává pořád. Nenastavila jsem si ten debilní budík, páč jsem někde vzala utkvělou představu, že ho nastavený mám… Jinak bych touhle dobou měla odevzdanou esej a čekala bych na máti. Geniální.
Na druhou stranu, nemám ani kredit, abych jí mohla zavolat, že nemůžu jet na úřady, páč mám ty jízdy. Ha ha… Takže nakonec je to možná i dobře, že jsem si naivně myslela, že opravdu vyrazíme dřív. Mám mnohem víc času stihnout esej (která taky bude vypadat o to líp, že ji nebudu psát v jedenáct po tanečních) a můžu se konečně naučit tu fyziku. Možná by mi s tím pomohla matka, protože na to má mnohem lepší hlavu. A taky s matikou, koneckonců… A s autoškolou. Bože. Vypadá to, že víc už toho na práci mít ani nemůžu (ha ha, za tuhle hlášku mi nejspíš přibyde práce ještě jednou tolik).
Nemůžu z toho dělat vědu. Nějak to dopadne. Když se nepřinutím vyvinout dostatečné úsilí, budu muset přeskočit na nějakou lehčí školu, ačkoli tím riskuju, že maturitu neudělám vůbec. Prostě… nemůžu to řešit. Kdybych to měla řešit, zcvoknu z toho. Nepřeju vám vidět mě, když jsem hysterická – a v poslední době je to až podezřele často. Nemůžu se spolehnout na nikoho, jen na sebe, protože každej má sklony se divně tvářit nebo se rovnou odvrátit, když mám nějakej problém. A dělaj to absolutně všichni, dokonce i moje matka koulí očima. To ne vždy potěší…
Ale taneční včera byly hezký. Čtyřikrát jsem tančila blues se “svým partnerem” (mám dojem, že se jmenuje Martin, ale nejsem si jistá), kterýmu máti s Luckou fandily na prodloužený :D. On je právě jeden z mála, kterejm to jde – ti další, co to umí, mají sklony tančit s někým jiným (kupříkladu Pavlík, kterej má velkej zájem o Šínu, která o něj naopak zájem nemá :D). Jedinej problém byli učitelé – nějakej úžasnej páreček, kterej sice uměl tančit, ale nikoli tanec naučit. Jediný, co jsem opravdu dobře zvládla, byly ty věci, který jsem tančila s Martinem – něco na p v bluesu (no co, už jsem to zapomněla, byl to takovej divnej název :D) a dvě promenády pozpátku v chache :). Jak říkám, jeden z mála, komu to jde. Zato tu blbou otáčku na druhou stranu ve waltzu jsem doteď nepobrala.
No a události po tanečních zase byly prospěšný tím, že mě posunuly zpátky do toho zamrzlýho apatickýho stadia, kdy je mi všechno jedno. No, úplně všechno bohužel nikoli, ale převážná většina těch věcí už je mi opravdu někde. Nemám sílu si neustále dokola opakovat ten samej scénář a k tomu se dusit nadějema, že to nějakej milosrdnej rejža konečně zabalí a dá mi nějakej lepší. Já končím, vážení. Končím v týhle hře.
Jak snadný je pro někoho říct “nesmíš zahořknout”… tak snadný, jako v mým životě zahořknout.
Takže zemřete ještě jednou a nechte mě v mejch věcech na pokoji…

Dobré ráno vespolek

A jestli na něm někdo z vás vidí něco dobrýho, raději se mi to nepokoušejte psát.
Hopsla jsem na net, protože byl zapnutý komp. Spala jsem dneska u matky; kupodivu jsem nejspíš právě proto usnula a spala nějakých pár hodin. Opravdu velice moc se netěším mezi lidi, ale bohužel mám smůlu a jít musím. Společnost občas musí vidět nějakou tu trosku, aby si nepřipadala tak uboze.
Včera jsem měla depku, předevčírem jsem měla depku a mám dojem, že ani dneska se mi to nevyhne. Některý lidi už celý století toužím nakopat do prdele, protože mi upřeli něco, co celej život hledám. A ty další bych nakopala do prdele za všechno ostatní. Jestli to není kapánek trapný neustále zdrhat před spravedlností Bellinou. Nejlepší na tom je, že zdrhá fakt všechno – ať už se to bojí ošklivejch věcí, který se tomu chystám udělat, nebo hezkejch věcí, který to se mnou může zažít. Tím samozřejmě mám na mysli zatracený chlapy.
Ke všem čertům s nima. Prej na co potřebuješ chlapy? Na co asi? To jsou mi otázky. Potřebuju nějakýho pěknýho, nechutně zazobanýho čtyřicátníka s nevyléčitelnou smrtelnou chorobou, kterej by si mě vzal. Matka prej, že se jí chci vdávat. Ne, já jenom chci prachy; prachy, abych mohla dělat to, co chci, a ne co musím.
Kur… ani nemáme nic na pořádnou svačinu. Ale koneckonců mám scvrklej žaludek a shodila jsem dvě nebo tři kila, což je mi k dobru. Když budu takhle pokračovat, mohla bych se dostat na vysněnou hranici asi za měsíc. Zatím to na mně totiž vůbec není vidět. Měla bych bejt nemocná častějc…
Sranda je, že asi musím končit. Bohužel pro mě nepřijede soukromý tryskáč až ke vchodu, takže se přesunu tou odpornou kosou venku k autobusu a tím se prodrcám téměř do cíle. Mohla bych bejt ráda, že jízdenka není ještě dražší, ale nějak se nemůžu ubránit rozladění z toho, že mi to stejně žere nehoráznej balík prachů, který by se daly využít užitečnějc…
Jednoduše se v tom topím, jak vidíte. Ale už jdu. Jinak ten blbej bus dokonce nestihnu…