Odmlky

Jen si přečtěte ten oduševnělý komentář v Sarrrkasmu… to se asi pobavíte stejně, jako se autor dobře bavil při psaní komentáře (soudím tak z gramatických chyb v textu jeho příspěvku).
Miluju tyhle oprsklé chytráky. Vlezou ti na blog, nemají ani tucha, kdo jsi, co jsi, o co ti jde a jak obvykle píšeš, a hned mají do čeho rýpat. Potřebujete si tím zvýšit sebevědomí, děti? To se můžete rovnou spakovat a táhnout, kam slunce nesvítí. Vaše slaboduché připomínky nemám čas ani chuť číst a už vůbec je nemám zájem vidět jako mastnej flek na svojí práci.
Píšu vlastně jenom proto, že mě to nasralo. Jinak nevím, co bych k tomu dodala. Jednoduše teďka plavu někde mezi zoufalstvím, šílenstvím a hysterií. Objevili se lidé, o kterých už jsem v životě neměla ani slyšet, a jestli jim to vyjde, ocitnou se jen pár kilometrů od mého vlastního pelechu. Možná někomu zasvěcenému napoví aspoň obrázek, protože rozepisovat se o tom nechci. Už mi to stačilo.

Aby toho nebylo dost, dneska nám učitel pouštěl film. Jmenoval se Bloody Sunday. Doufám, že aspoň někdo z mých návštěvníků tuší, o co jde, protože já nemám sílu na to vzpomínat. Jednoduše jsem probulela několik kapesníčků už při filmu (a byl to vlastně jen obyčejný nehollywoodský filmeček bez těch “správných” dojímavých efektů, tvořený ve stylu dokumentu) a pak mě to chytlo tak, že jsem brečela i při chůzi po chodbě, ve třídě a venku s holkama. Bylo mi Irů jednoduše tak děsně líto, že mi mohlo puknout srdce. Když tam umírali na ulici, jako by umíral někdo, koho jsem znala a měla ráda… Probrečela jsem prakticky hodinu v kuse, až mi z toho třeštila hlava. A celý zbytek dne jsem tak nějak trochu mimo. Nepomohl ani ten prášek, co jsem si ráno brala spolu s balíčkem kapesníků.
Jinými slovy, až si Angláni uvědomí, ve kterým století žijeme, a pustí Severní Irsko konečně na svobodu (a odtáhnou z tama pěkně daleko), budu je nazývat civilizovaným národem. Do tý doby u mě zůstávaj jako:
>>SEBRANKA FAŠISTICKEJCH PRASAT <<.
Doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně. Jak k prvnímu tématu, tak i k poslednímu. To druhé jednoduše neexistuje…

Prokletá

Napadla mě taková věc, když jsem byla zabraná do psaní…
Můj děda byl chlap na dvě věci. Můj druhej děda umřel, když se narodil můj otec, a toho, co ho nahradil, jsem snad ani v životě neviděla. Můj otec byl k ničemu a taky se rychle pakoval. Tetin manžel je (přiznejme si to) kurevník, ale když jsou v Rusku, je všechno v pohodě (jinak je to docela dobrej chlap). Moje matka je dvakrát rozvedená. Minulej rok umřeli dost rychle po sobě můj milovanej prastrejda a jeho zeť. Mojí tetě umřelo první miminko, jako jediný z jejích dětí to byl syn. Jura je naštěstí z obliga, protože žije daleko, to samý jeho syn. Můj bratránek přes koleno pracuje někde na Sibiři, což znamená taky daleko. Neviděla jsem jeho i jeho sestru pár uherskejch let a jejich synové jsou taky v pořádku. Linie od prababičky je vlastně samá ženská – moje babi, její sestra, moje máti, moje teta, já a moje tři sestřenky.
Tak si říkám, co v nás (nebo ve mně) asi bude… Jsme normálně prokletý, já to vím. Jinak to není možný. Když se na to člověk koukne, co asi může čekat mě? Koneckonců, zatím jsou ukázky dost jasný…
Fakt zajímavá teorie. Možná zas jednou vytáhnu kyvadlo…

Nejezte tuto knihu

Občas je holt těžký zůstat na dobrý vlně změn zapříčiněných tou správnou literaturou, když se na vás všechno valí. Začátky jsou těžký a tenhle obzvlášť. Utěšuje mě jedině naděje, že konec bude o to lepší :).
Jistě netušíte, o čem to blábolím, ale můžu jen doporučit knihu Hlas poznání – don Miguel Ruiz. Třeba aspoň někteří z vás jsou také připraveni pokusit se změnit svůj sen o pekle v sen o ráji. Kolem mě se takoví totiž zatím nenašli :(.
Ohledně toho předchozího příspěvku – jak říkám, pořád měním názory. A tentokrát jsem ho snad změnila definitivně; prostě se na to můžu vys… vyprdnout. Já mám svůj život, svoje sny a ideje, svoje názory a příběhy, a pokud někdo prostě mermomocí odmítá moji otevřenou náruč, je to jen a pouze jeho velké mínus. Já jsem hepy perzóna a nebudu si kazit náladu něčím, co mě není hodno. A taky kašlu na “vyzývavost”. Jenom tím dávám najevo svůj nedostatek. Radši si budu hledět svého a třeba se jednou objeví člověk, kvůli kterému se budu obtěžovat zvednout oči od knížky nebo psaní.
Bylo mi totiž zase zle, ale jen do chvíle, než jsem otevřela Hlas poznání a začetla se. Pak to prostě zase bylo dobrý a já věděla, že je to dobrý. Zvláštní. Začala jsem zas příliš uvažovat, analyzovat a řešit a když jsem koukla na ta písmenka, jako bych se zase probudila. Snad to bude čím dál snazší :). Třeba se mám vrátit ke štěstí… Když jsem se konečně dostala k té správné literatuře, je vlastně fajn, že jsem tak nebetyčně snadno ovlivnitelná :D. Pro jednou by to mělo být pro mé dobro.
Co se týká Irska, sborem jsme přemýšleli, proč mě to tam tak táhne :). Můj vztah se dá vysvětlit dvěma způsoby: 1) žila jsem tam v minulém životě (pokud jsou), 2) prostě je můj osud tam jednou skončit :D. A co se týče mého umístění: je to možná za trest, že jsem se tam tentokrát nenarodila – třeba jsem si předtím své vlasti nevážila :). To ale vyvolává další otázku: bude správně, když se vrátím do své vlasti, která mě k sobě tahá lanem za srdce, nebo se vrátím do vlasti, kam jsem se narodila tentokrát, a začnu si jí vážit? Myslím, že je asi zbytečné to rozebírat dopodrobna – jednou na to přijdu a buď bude to, co jsem podnikla, správně, nebo nebude :D. Předem mi to těžko někdo řekne; to je určitě taky účel hry – objevit to správné řešení.
Btw, konečně jsem objevila tu písničku, co jsem tak děsně dlouho hledala: Obsesion – Aventura :). Mrkněte, je to taková živá, dynamická, vášnivá věc (španělská nebo tak nějak). Moc se mi líbí…
A heč, miloušci koloušci jedou na výlet (v menším počtu, než je dovoleno, ale evidentně to prošlo) a všichni ostatní si podle slov třídní jednoduše napíšou omluvenku a zůstanou doma :D. Takže mám nejen krásně volný víkend a čas na zařizování v Brně, ale i den volna navíc (zítřek) :P. To je parádička…
To je dneska ale krásné počasíčko, n’est ce pas? :D Přála jsem si bouři, pořádnou… a přišla. Sice ještě nepadaj kroupy, ale místo toho fouká vítr, takže přibližně tak dobrý :). Tady je to jemně nepříjemné, protože to má sílu jako bejk a člověk docela snadno doslova ulítává, ale v celkovém hledisku jsem spokojená.
Ach… konec školy. A tolik dobrých zpráv – prošla mi laborka, z SV, ČJ mám za 1, z FJ mi dala 2, z B a Z mám taky krásné a mírně nečekané dvojky :P… a máme volno. Jakékoli špatné zprávy ignoruju, protože nemám chuť se jimi stresovat :).
Mějte taky tak dobrou a mírumilovnou náladu a vyspěte se do růžova ;).

Hey guys! :)

Mám zvláštně dobrou náladu :D.
Ať už se to hodí, nebo ne (koneckonců, je to můj blog, že), oznamuji vám, že jsem zatím úspěšně započala svou novou filozofii – nehledám životní lásku a takový hemzy, ale nechávám ostatní, aby hledali a chtěli mě :). Text mého inzerátu na seznamce zní:
Přijď a zase jdi – nebo se u mě chvilku zdrž a ochutnej kousek ráje – chceš-li, mým buď navždy. Mám spoustu lásky na rozdávání, a proto nejsem osamělá a smutná, ale jen single, co si užívá života a svobody. Ať jsi mladý koloušek, nebo zkušený samec, možná u mě najdeš své místečko – tak jen napiš, jestli chceš ;).
Což je, myslím, velmi výstižné :). Zní to odvážně, ale hlavní důvod k sepsání profilu v tomto duchu byl, že už nechci psát nic na styl “potřebuju chlapa, prosím, najde se ňákej, kterej se mnou zůstane?” atd. Nepotřebuju chlapa. Jediný, co potřebuju, je konečně bejt svobodná, ať už s chlapem, nebo bez něj :).
Btw, možná mi do téhle nálady pomohl nový objev :D – tenhle styl hudby neposlouchám, ale tentokrát mě bůhvíproč zaujal :). Kromě toho, že ta holka je moc hezká, ještě i dobře zpívá (pokud odhaduju dobře, že ty písničky jsou od ní, páč ji neznám) – Demi Lovato. Pusťte si ten malý přehrávač na stránce :), možná vás to taky chytne.
Jinak jsem ale úplně normální, fakt :). I když, co je mi vlastně po tom, co si o mně kdo myslí :D…
Slibovala jsem report ze svatby a výletu, žejo? To jsem tedy neměla slibovat, dokud jsem si nebyla stopro jistá, že je budu psát :). Nějak už na to nemám chuť… Povím jen to, že svatba byla dost otřesná a výlet velmi příjemný :).
Jinak, jdu si zpacifikovat fasádu, a to naopak proto, že zrovna chuť mám. Tak hezký večer, mládeži :)

Svoboda

Ta svoboda, pro některé více zaujaté .
Svoboda, autorka Brandon Bays
Výborná knížka, vážení… Rozhodně doporučuju přečíst, máte-li také sklony hledat odpovědi na otázky typu “jak mám žít, abych byl šťasten”? Ideální pro všechny, kteří se chtějí poučit, chtějí nalézt svobodu a mír, chtějí být skutečně šťastni… Protože, a tím jsem si jistá, existují lidé, kteří se přímo vyžívají v tom pekle, které si sami dělají.
I já, zarputilý cynik, přesvědčený o tom, že už líp nebude, a deprimovaný myšlenkou, že všechno dělá špatně a kvůli tomu se mu nic nedaří, jsem se za pár dní uklidnila, změnila, našla trochu klidu. Ten klid nespočívá v tom, že by se mi podařilo dosáhnout všech hmotných věcí, které jsem si kdy přála, nebo že bych konečně našla spřízněnou duši ve škále dostupných chlapíků. Ne. Naopak jsem zjistila, že nepotřebuju nic k tomu, abych byla dokonale vyrovnaná. Jsem celá a úplná tak, jak jsem, všechno, co mám, je přízeň materie vesmíru a rovněž také pouze půjčka. Nepotřebuju nikoho, aby mě podpíral nebo doplňoval, jsem obklopená milostí, která mě miluje, a já miluju sama sebe, protože já sama jsem největší bohatství, které mám – to, že jsem dostala život, je ta nejštědřejší půjčka. Není tu žádná bolest, jen ta, kterou si sami vymyslíme, vysníme, vykonstruujeme a jsme pyšní na to, co jsme dokázali – děláme ze sebe trpitele, mučedníky a topíme se ve lžích, kterým věříme, protože se bojíme skutečnosti.
Uznávám, ten odstavec musí být těžce chaotický a těžko z něj něco pochopíte, ale právě proto odkazuji na knihu, která mi tohle všechno pomohla pochopit. Cítím se totiž, jako bych začala opravdu žít. Předtím už jsem jen přežívala, neustále dokola jsem přemýšlela o tom, jak jsem na tom špatně a jak jsem sama. Jsem stále sama a jsem na tom pořád stejně, ale konečně si všeho vážím. I to tělo, jehož prostřednictvím můžu žít na Zemi, je půjčka – dostala jsem jej a zase ho vrátím, až přijde můj čas. Jsem vděčná za to, že jsem tuhle možnost dostala .
Jsem tedy uvolněná, už nebojuju, vítám emoce i myšlenky, ale nerozebírám je a netopím se v nich, jsem svobodná a volná a v každou vteřinu, kterou tady strávím, můžu obdivovat krásu, která mě obklopuje, být za ni vděčná a ctít ji. Najednou chápu dokonce víc, než je rozebráno v knize. Nic nevím a zároveň vím. Jak je to lehké…
Ještě mi zbývá kus té knihy. Pak se vrhnu na mátinu novou knihu od Paula Coelha, která rozebírá prakticky to samé, ale jinak, z pohledu jiného člověka, který pochopil ten systém Potom plánuju ještě Cestu od B. Bays. Možná někdy zavítám i na její seminář – bude to jistě efektnější, než o tom jen číst. Jak jsem pocítila ten jemný závan osvícení, chci víc . Chápu, kolik toho ještě nechápu …