Hey guys! :)

Mám zvláštně dobrou náladu :D.
Ať už se to hodí, nebo ne (koneckonců, je to můj blog, že), oznamuji vám, že jsem zatím úspěšně započala svou novou filozofii – nehledám životní lásku a takový hemzy, ale nechávám ostatní, aby hledali a chtěli mě :). Text mého inzerátu na seznamce zní:
Přijď a zase jdi – nebo se u mě chvilku zdrž a ochutnej kousek ráje – chceš-li, mým buď navždy. Mám spoustu lásky na rozdávání, a proto nejsem osamělá a smutná, ale jen single, co si užívá života a svobody. Ať jsi mladý koloušek, nebo zkušený samec, možná u mě najdeš své místečko – tak jen napiš, jestli chceš ;).
Což je, myslím, velmi výstižné :). Zní to odvážně, ale hlavní důvod k sepsání profilu v tomto duchu byl, že už nechci psát nic na styl “potřebuju chlapa, prosím, najde se ňákej, kterej se mnou zůstane?” atd. Nepotřebuju chlapa. Jediný, co potřebuju, je konečně bejt svobodná, ať už s chlapem, nebo bez něj :).
Btw, možná mi do téhle nálady pomohl nový objev :D – tenhle styl hudby neposlouchám, ale tentokrát mě bůhvíproč zaujal :). Kromě toho, že ta holka je moc hezká, ještě i dobře zpívá (pokud odhaduju dobře, že ty písničky jsou od ní, páč ji neznám) – Demi Lovato. Pusťte si ten malý přehrávač na stránce :), možná vás to taky chytne.
Jinak jsem ale úplně normální, fakt :). I když, co je mi vlastně po tom, co si o mně kdo myslí :D…
Slibovala jsem report ze svatby a výletu, žejo? To jsem tedy neměla slibovat, dokud jsem si nebyla stopro jistá, že je budu psát :). Nějak už na to nemám chuť… Povím jen to, že svatba byla dost otřesná a výlet velmi příjemný :).
Jinak, jdu si zpacifikovat fasádu, a to naopak proto, že zrovna chuť mám. Tak hezký večer, mládeži :)

Vandë carna!

Ke stažení moje Kniha!

Trvalejší odkaz je na stránce Book.

 
Věřili byste, jak málo se mi chce psát? Sedla jsem si k tomu jenom proto, že už mi ten kalendářík přišel opět příliš prázdný a stránky příliš dlouho nezměněné…

Co se týče mého studia angličtiny, místo knih zatím čtu jenom články na Elrondově radě, neboť mě zajímají a taky můžu bezostyšně používat ten suprový překladač, kterýmu stačí kliknout na slovo. Myslím, že se do konce školního roku do ničeho většího nepustím. Pak mě ale čeká pěkná knížečka, kterou ani nechci číst v češtině, protože mě už tak docela nezajímá, ale má prý pochopitelnou angličtinu, takže ve jménu zlepšování jazykové dovednosti a plašení nudy si to přelouskám… Jen to asi budu muset šoupnout na nějakou stránku, abych si to mohla překládat jednoduše :D.

To jsou kydy, dneska…

Maličko jsem přepsala nadpis blogu, jelikož nebyl úplně korektní. Morë je sice černý, ale ve spojení s quenta (historie, příběh) to má být mori. Ale tenhle název je krutě hezký, nezdá se vám? :) Hrozně se mi líbí Tolkienova elfština… Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli mám radši quenyu nebo sindarin :D.

Btw, Vandë carna znamená “dobrá práce”, neboli anglicky “well done” (občas rozumím angličtině, ale nejsem to schopná uspokojivě přeložit do češtiny :D…).

Momentálně se snažím o mrťácký osvícení, páč se nám malinko hroutí základy. Ale každou změnu k lepšímu provázejí špatné události, a tak pevně věřím tomu, že i když teď matka musí shánět novou práci (toho kreténa, co se je v práci snaží vypudit psychickým nátlakem, bych sice nejradši roztrhala na miniaturní kousíčky, ale lepší bude, když co nejdřív vypadnem) a tím pádem i nový bydlení, až překonáme těžký začátky, bude to už jenom lepší. Nejlepší by bylo, kdybych bydlela ve městě své školičky, neb pak bychom nemuseli utrácet takový kvanta oběživa za trapný dojíždění.

Jednoduše, jsem smířená. Nejdřív jsem chvilkama propadala myšlenkám typu “co budem dělat?”, ale už jsem v cajku. Život se nesmí brát tak negativně, páč by kvůli tomu byl čím dál horší.

Jsem zvědavá, jestli stihnu ještě tu měsíční makačku v cukrárně… Doufám, že jo, doplnila bych si prachy na řidičák a konečně bych si koupila tu mptrosku (je na ni sice i teď, ale tady u toho kompu sedí jedna taková líná lemra, co nemá ponětí o tom, kde má sehnat to, co přesně si představuje :D). Chtěla bych taky ten foťák a scanner, kurňa, ale koukám, že se tyhle potřeby asi odsunou na dobu neurčitou. Budiž.

Knížečku přepisuju :). Jestli jste z těch, co četli těch šestnáct kapitolek na Literu, vězte, že jsem to docela brutálně změnila :). A jsem vrcholně spokojená, i když to ještě bude chtít nějaké úpravy, zejména na začátku. O dalších kapitolách ani nemluvě, ty opravuju v průběhu přepisování :D. Ach…! Jsem tak nadšená :). Ale smůla, miláčci, nemám už chuť dávat to ke čtení… ;). Možná nahraju znova nový verze těch šestnácti kapitolek, jen abyste viděli tu změnu, ale víc ani ťuk. Skončila jsem to taky tak hezky na mezníku, kdy se Anna mile rozžehnala s Elániem a poslala svý naděje do… tam, kam slunce nesvítí. Čtenáře by to mohlo zavádět k závěrům, že tady Kniha končí :D. Avšak ani zdaleka, moji milí.

Musím jít přepsat Welcome stránku. Možná se pokusím tam nacpat nějakou angličtinu, ale prosím, nekamenovat :).

Svoboda

Ta svoboda, pro některé více zaujaté .
Svoboda, autorka Brandon Bays
Výborná knížka, vážení… Rozhodně doporučuju přečíst, máte-li také sklony hledat odpovědi na otázky typu “jak mám žít, abych byl šťasten”? Ideální pro všechny, kteří se chtějí poučit, chtějí nalézt svobodu a mír, chtějí být skutečně šťastni… Protože, a tím jsem si jistá, existují lidé, kteří se přímo vyžívají v tom pekle, které si sami dělají.
I já, zarputilý cynik, přesvědčený o tom, že už líp nebude, a deprimovaný myšlenkou, že všechno dělá špatně a kvůli tomu se mu nic nedaří, jsem se za pár dní uklidnila, změnila, našla trochu klidu. Ten klid nespočívá v tom, že by se mi podařilo dosáhnout všech hmotných věcí, které jsem si kdy přála, nebo že bych konečně našla spřízněnou duši ve škále dostupných chlapíků. Ne. Naopak jsem zjistila, že nepotřebuju nic k tomu, abych byla dokonale vyrovnaná. Jsem celá a úplná tak, jak jsem, všechno, co mám, je přízeň materie vesmíru a rovněž také pouze půjčka. Nepotřebuju nikoho, aby mě podpíral nebo doplňoval, jsem obklopená milostí, která mě miluje, a já miluju sama sebe, protože já sama jsem největší bohatství, které mám – to, že jsem dostala život, je ta nejštědřejší půjčka. Není tu žádná bolest, jen ta, kterou si sami vymyslíme, vysníme, vykonstruujeme a jsme pyšní na to, co jsme dokázali – děláme ze sebe trpitele, mučedníky a topíme se ve lžích, kterým věříme, protože se bojíme skutečnosti.
Uznávám, ten odstavec musí být těžce chaotický a těžko z něj něco pochopíte, ale právě proto odkazuji na knihu, která mi tohle všechno pomohla pochopit. Cítím se totiž, jako bych začala opravdu žít. Předtím už jsem jen přežívala, neustále dokola jsem přemýšlela o tom, jak jsem na tom špatně a jak jsem sama. Jsem stále sama a jsem na tom pořád stejně, ale konečně si všeho vážím. I to tělo, jehož prostřednictvím můžu žít na Zemi, je půjčka – dostala jsem jej a zase ho vrátím, až přijde můj čas. Jsem vděčná za to, že jsem tuhle možnost dostala .
Jsem tedy uvolněná, už nebojuju, vítám emoce i myšlenky, ale nerozebírám je a netopím se v nich, jsem svobodná a volná a v každou vteřinu, kterou tady strávím, můžu obdivovat krásu, která mě obklopuje, být za ni vděčná a ctít ji. Najednou chápu dokonce víc, než je rozebráno v knize. Nic nevím a zároveň vím. Jak je to lehké…
Ještě mi zbývá kus té knihy. Pak se vrhnu na mátinu novou knihu od Paula Coelha, která rozebírá prakticky to samé, ale jinak, z pohledu jiného člověka, který pochopil ten systém Potom plánuju ještě Cestu od B. Bays. Možná někdy zavítám i na její seminář – bude to jistě efektnější, než o tom jen číst. Jak jsem pocítila ten jemný závan osvícení, chci víc . Chápu, kolik toho ještě nechápu …

Aurë entuluva!

Tohle nebude žádný drtivý, obrovitý příspěvek. Jen mě tak napadlo, co bych ještě dodala k tomu předchozímu.
Zajímalo by mě, až možná budou točit Pád Gondolinu, zda-li i tam místo Glorfindela použijí Arwen Astaldë (Udatnou). Docela bych se bavila, kdybych se mohla koukat na to, jak elfka, která se má narodit o dost později, mává s Varaukar (balrogové). To už by se asi Tolkienovi čtenáři hodně divili, co to tam ksakru je. Nemám nic proti Arwen samotný, ani proti Liv, ale tohle na mě bylo moc. A nejspíš – jestli nepoužijou ji (to by byla fakt sranda, upřímně :D) – místo Glorfindela opět dosadí do děje někoho, kdo s tím dějem neměl nic společnýho. Třeba Turgona; Velký král Gondolinu by sám tak udatně bránil město. Když už ale filmaři uvrhli Glorfindela do zapomnění v jeho druhém životě, ten první by ignorovat nemuseli, protože on tam má opravdu pěknou roli.
Tak. Jsem se vyjádřila.
No, miláčci, přijela nám Jana, takže první část dne jsme strávily rozebíráním života, životní filozofie a tak dál. Musím říct, že mi to opět pozvedlo náladu :). Mám jinej pocit. Jako kdyby se ve mě probudil zase novej kousek mýho já…
Abych se podělila: milujte sami sebe, protože to za vás nikdo neudělá :D. Až pak se ohlížejte na druhé. To, že máte partnera, je sice hezké, ale rozhodně není zdravé pro vaši osobu, pokud všechnu lásku dáváte jen jemu a na sebe kašlete. VY jste ta nejdůležitější osoba ve vašem vesmíru, vy se máte rádi, jste šťastní a nepotřebujete se zatěžovat žádnými problémy, už vůbec ne problémy jiných. Trocha egoismu vás nezabije. To je to nejmenší, co pro svůj život můžete udělat.
K tomu se krásně hodí nadpis :). “Den zase přijde!”

To je podchrochtávání mé autority!

Nadpis: To jednou někdo takhle hezky chrochtal na učitele (myslím, že to byla chemikářka, na tu by to sedlo..:D) a Iva pro to vymyslela perfektní hlášku :).
Zrovínka jsem se přiřítila z venku :). Jak jsem dorazila ze školy (máti mě vzala károu), bylo mi zle, takže jsem si jenom vzala lehký bylinkový prášek a knížku (Húrinovy děti ;)) a pak jsem spala. Ale jenom chvilku – když jsem se vzbudila a dopotácela se z toalety zpátky, všimla jsem si, že prší. Na chvilku jsem si ještě lehla, ale uvědomila jsem si, že už jsem v pohodě, tak jsem se zvedla, oblékla se a hoplá pěkně ven :D.
Bohužel jsem déšť nestihla, ale aspoň jsem si vyšplhala na svoji milovanou mýtinku a ležela v mokré trávě. Ten drobný výlet mi hrozně pomohl :). Hned se mi dýchá mnohem volněji, už mě nebolí záda (z toho se mi právě tak těžko dýchalo). Miluju déšť… Miluju zelené pláně, čerstvý vzduch vonící mokrou trávou, stromy a vlhkou půdou, šedou barvu oblohy i sépiový nebo šedý přeliv na všech barvách, když sprchne… Hádejte, proč asi tak toužím po Irsku (kromě toho, že miluju jejich historii, povahu a jazyk :D).
Matka včera byla u kartářky… A ta mi pověděla velmi zajímavé informace :).
→ Jsem materialista. Recht.
→ Možná budu pracovat u policie. Prý nemám ráda nespravedlnost. Tohle taky.
→ Můj chlap prý bude buď mrtě chytrý, nebo mrtě umělecky nadaný. Což prachama nesmrdí, když už jsme u toho materialismu :D. Ale chytrák by mohl být i medik ;).
→ Do čtyř let budu těhotná a bude se chystat svatba (a matce zamlčím, že jsem těhotná). Tak o tom silně pochybuju. Já a svatby a porody? Jedno příliš naivní a druhé příliš bolestivé, než abych se do toho ochotně pouštěla s prvním chlapem, co mě sbalí… (Úvaha na základně paranoii, že cokoli, co by každému znělo jako krásná budoucnost, zákonitě dopadne špatně.)
A to já chtěla policajta… :D. Elánius bohužel není extrémní inteligent ani extrémní umělec, takže smůla. Mám veliké pochybnosti o tom, že výše zmíněná budoucnost povede k něčemu dobrému, protože naděje, že bych našla tu svoji obásněnou “opravdovou lásku”, byla vždycky malá, a že ji najdu takhle brzo, to už je spíš nulová, a cokoli jiného pro mě bude později znamenat životní neúspěch s děckem na krku. Takže veselé.
Ach, Elánie… Škoda, že takoví chlapi nejspíš neexistují. Když už nic jiného, hleděla bych k nim jako k andělům spásy tohoto světa. Byli by dobré hnojivo pro moji nesměle klíčící naději na štěstí. Vyklíčila totiž po zjištění, že něco jako “polovina mé poloviny” existuje a nestalo se to ani nijak daleko ode mě…
No, já jdu. Dávají mi Hercula :).