Zemři!

Fail. Tak by se taky dal nazvat příspěvek.
Celej můj zbytečnej život je jeden velkej fail. Nevím, proč se kdo obtěžoval mě vůbec vymejšlet – nikomu služku nedělám, teda aspoň zatím. Moje marný škrábání po hoře uznání stejně nikoho nedojímá.
Nechápu. Nic nechápu. Musím dolejzat do ústavu, přestože není jediná šance k tomu, abych to kdy k něčemu potřebovala. Jediný, co to dělá, je žraní prachů a mýho mizernýho času. Asi mě to má zabavit mezi narozením a smrtí. Jinak to nevidím.
Ano, buď vděčná za to, co máš. Děkuju, fakt. Radši bych vůbec neexistovala, když dovolíte. Nemám chuť bejt vděčná za to, že se mi nikdy nesplní přání, že se nikdy nedostanu tam, kam chci, a přesto musím líbat prdel lidem, kterým všechno prostě spadlo do klína.
Ani kaluž ani bláto, jak se říká. Nemám na to sílu. Už se na to nemůžu dívat. Všichni maj, o co si řeknou, a já se jenom musím dívat na to, jak se to všechno mně vzdaluje s každým výdechem. Jako bych se pokoušela dohnat čas. Každý zatracený ráno se vzbudím a všechno je zas o kus podělanější, než včera večer. Ale stejně musím vstát a něco dělat – jako kdyby to k něčemu bylo.
Ať celý lidstvo chcípne a já s ním! Už mám dost toho všeho. Toho bordelu na ulicích. Jak se všechno točí jenom kolem zasranejch peněz. Takový nechutný kvantum lidí žádný prachy nemá a přesto se všechno točí kolem nich. Bohovi se musí dělat zle od žaludku, jestli se na tohle musí dívat…
Dyť je všem svatosvatě úplně jedno, jak vypadám. Možná kdybych měla prachy, někdo si mě všimne. Já si ani nemůžu říct, že sbalím nějakýho boháče, protože ze svý pozice na žádný ani nedohlídnu. A ani ti zasraní boháči dneska nemaj zájem o mladý pěkný holky, který ještě nejsou tak zkažený. Nechápu, proč tu ksakru musím trčet…
Je to všechno na hovno. Frustruje mě i to, že do hajzlu nedokážu slovy dostatečně vyjádřit svoji frustraci…

Paradox

Ne že bych se ráda viděla v novinách a v televizi jako geniální osmnáctka, ale tohle mě napadlo před chvilkou a musím říct, že se mi to sakra povedlo. Vyjádřila jsem prakticky všechno, co bych jinak musela říkat mnoha různými slovy a k tomu se ještě často opakovat, a zachovala jsem si důstojnost anglické královny :).
“Je to věnováno” by v tomto případě neznělo nejlíp, protože vlastně ani nemám zájem o to, aby to osoba, jíž to adresuji, četla, ale v každém případě by to byla věc, kterou by vyfasoval jako první, kdyby se náhodou vzpamatoval z té své nekonečné demence. Někteří věrní čtenáři možná už ví, komu je to určeno: veleváženému pánu Radkovi. Sice ohromně pochybuju o tom, že on se ze svejch duševních trablí vyhrabe dost včas, aby měl vůbec nějakou šanci na úspěch, ale kdybych ztratila naději, neměla bych nic – takže svatě se modlíme za jeho prozření (ehm).

Sorry, ale pro tebe představení skončilo. Tvoje divadlo zavřeli, a pak vypálili do základů. A někdo ti ukradl kufřík s doklady a všemi penězi, co jsi měl. Nezbývá ti než si sednout v ošoupaném obleku před ruiny toho, co mohlo být tvým štěstím, koukat na ty pány, k nimž jsi dřív taky patřil, a na jejich prosperující životní hry, chroupat nahnilé jablko z kontejneru a truchlit nad svým zničeným světem. To je jediné, čeho jsi dosáhl tím, že ses bál do příležitosti, jenž ti spadla do klína, investovat srdce.
“Srdcí” můžeš mít, kolik chceš, ale že se ti pod nosem objeví šance mít něco, pro co bys mohl žít, to se často nestává. Jestli věříš tomu, že životní láska má vždycky přesně tu podobu, která se ti hodí do sbírky, jsi naivní a zároveň i pěkný pokrytec. Jestliže jsi v lásku věřit přestal, jsi ten nejsmutnější člověk, kterého jsem kdy potkala…

Chcípárna

Skolila mě chřipka. Samozřejmě můžu k doktorce pro pitomej papír až v pondělí. Samozřejmě jsem se ani nemohla dovolat do tý autoškoly, abych jim to řekla, páč tam nebyli. A samozřejmě jsem to chytla přesně v tu nejnevhodnější dobu: zbejvaj mi tři jízdy a ve středu mám zkoušky. Ha ha, smějme se zvesela.
Asi brzo chcípnu… :( Dvě noci jsem se převalovala v horečce, takže jsem se ani nevyspala, a dneska ráno mě chytnul ten odpornej pocit, kterej nedokážu popsat, ale naprosto ho nenávidím, takže jsem to musela jít tryskem smejt do sprchy. Zjistila jsem ale, že ta voda mi docela pomohla, takže nakonec dobrý výsledky… No a přirozeně tu ani nebyl nikdo, kdo by mi donesl čajíček do postele. Jak milé.
Teoreticky bych možná přežila, kdybych se před hodinou vydala do tý hnusný zimy se zbytkama zimnice, přetrpěla cestu busem, počkala si na instruktora, v celý tý malátnosti, kdy si ani nejsem jistá, který písmenko na tý klávesnici jsem zrovna zmáčkla, se projet hodinu a půl po městě, počkat si na bus zpátky, půl hodiny se natřásat cestou domů a pak se ještě vyškrábat na kopec k baráku. Teoreticky. Až na to, že mám bohužel až příliš vyvinutý pud sebezáchovy, který by mě ven nepustil ani za nic. Už teď je mi pěkně zle a kdybych udělala tuhle pitomost, mohla bych si rovnou zavolat pohřebákům, ať se u nás za pár dní stavěj…
Čaj mi nechutná, protibolestivkrku medicína Cola mi dochází, obyčejná voda je ke zblití, krk mám jako troud, každejch pět minut smrkám a každou půlhodinu si musím jít lehnout, abych nabrala nějaký síly… Všechno se mi rozmazává, mám těžkou hlavu, chodím jak dělo. Báječná rekreace, musím říct.
Chtěla jsem původně volat do školy, ale nějak nemám číslo. Budu to muset říct matce. Myslím, že ani v pondělí mě tam neuviděj…
Ale bereme to pozitivně. Psychicky si odpočinu, možná posunu celý zkoušky a určitě se vyhnu něčemu ošklivýmu, nebo mě naopak potká něco pěknýho. Pánbíček ví, co dělá. Nebrat to pozitivně, tak to asi nepřežiju :D.
Dobrá, končím. Jdu si zase lehnout. Mám dojem, že mě přejel parní válec…
Ciao bambini.