You can call me uncle Heavy…

Abych dodržela poslední den ve starém roce a první den v tom novém, píšu zase :). No a mám nějaké novinky…
Asi to nebudou úplně novinky, co by vás zajímaly, ale mě zajímaj hodně, takže je napíšu :D. Máte smůlu, živé popisy blijoidních večírků nebudou, páč jsem na žádným nebyla :P.
Vlad konečně přistoupil k závažnému kroku, a to že si mě přidal do kontaktů na Skypu (po páru mejch zpráv, proč se se mnou nebaví). Teď ještě, jestli se rozhodne mi napsat. Střetli se tu netrpělivka a rozvážný jedinec :D. Ale budiž… Stejně je to jeho věc. Já bych si s ním teda moc ráda vyměnila “pár písmen”, ale jestli mu i to přijde moc, tak je to holt moc. Já jsem se s tím vyrovnala, takže mi nebude celkem působit problémy s ním mluvit, ale jemu to možná otevírá rány – a to bych nerada.

Zamilovaná

Ach. Jak patetické, pravda?
Ale faktem zůstává, že dneska nepíšu o miliardách sarkastickejch myšlenek, který se mi dlouho honily hlavou. Dnes hodlám přiblížit hořko-sladké rozpoložení, které se mě zmocnilo.
Už jsem na svých blozích mnohokrát rozebírala téma chlapi. Asi ani nespočítám kolikrát :D. Pokaždý to bylo trochu jiný, protože jsem rozebírala další sbírku zkušeností. Tentokrát se cejtím, jako bych zestárla o sto let a konečně měla jasno v tom, co od života chci…
Jmenuje se Vlad a to už tady bylo. Tentokrát však na něj pohlížím ještě trochu jinak než kdy dřív.

Sarrrkasmus

Tak fajn, už jsem nasbírala tři věci, od nichž se distancuju.

• 1. dělejte si layouty sami
• 2. obstarávejte si konverzaci sami
• 3. můžeš se to naučit sama, mami

Prokletá

Napadla mě taková věc, když jsem byla zabraná do psaní…
Můj děda byl chlap na dvě věci. Můj druhej děda umřel, když se narodil můj otec, a toho, co ho nahradil, jsem snad ani v životě neviděla. Můj otec byl k ničemu a taky se rychle pakoval. Tetin manžel je (přiznejme si to) kurevník, ale když jsou v Rusku, je všechno v pohodě (jinak je to docela dobrej chlap). Moje matka je dvakrát rozvedená. Minulej rok umřeli dost rychle po sobě můj milovanej prastrejda a jeho zeť. Mojí tetě umřelo první miminko, jako jediný z jejích dětí to byl syn. Jura je naštěstí z obliga, protože žije daleko, to samý jeho syn. Můj bratránek přes koleno pracuje někde na Sibiři, což znamená taky daleko. Neviděla jsem jeho i jeho sestru pár uherskejch let a jejich synové jsou taky v pořádku. Linie od prababičky je vlastně samá ženská – moje babi, její sestra, moje máti, moje teta, já a moje tři sestřenky.
Tak si říkám, co v nás (nebo ve mně) asi bude… Jsme normálně prokletý, já to vím. Jinak to není možný. Když se na to člověk koukne, co asi může čekat mě? Koneckonců, zatím jsou ukázky dost jasný…
Fakt zajímavá teorie. Možná zas jednou vytáhnu kyvadlo…

Paradox

Ne že bych se ráda viděla v novinách a v televizi jako geniální osmnáctka, ale tohle mě napadlo před chvilkou a musím říct, že se mi to sakra povedlo. Vyjádřila jsem prakticky všechno, co bych jinak musela říkat mnoha různými slovy a k tomu se ještě často opakovat, a zachovala jsem si důstojnost anglické královny :).
“Je to věnováno” by v tomto případě neznělo nejlíp, protože vlastně ani nemám zájem o to, aby to osoba, jíž to adresuji, četla, ale v každém případě by to byla věc, kterou by vyfasoval jako první, kdyby se náhodou vzpamatoval z té své nekonečné demence. Někteří věrní čtenáři možná už ví, komu je to určeno: veleváženému pánu Radkovi. Sice ohromně pochybuju o tom, že on se ze svejch duševních trablí vyhrabe dost včas, aby měl vůbec nějakou šanci na úspěch, ale kdybych ztratila naději, neměla bych nic – takže svatě se modlíme za jeho prozření (ehm).

Sorry, ale pro tebe představení skončilo. Tvoje divadlo zavřeli, a pak vypálili do základů. A někdo ti ukradl kufřík s doklady a všemi penězi, co jsi měl. Nezbývá ti než si sednout v ošoupaném obleku před ruiny toho, co mohlo být tvým štěstím, koukat na ty pány, k nimž jsi dřív taky patřil, a na jejich prosperující životní hry, chroupat nahnilé jablko z kontejneru a truchlit nad svým zničeným světem. To je jediné, čeho jsi dosáhl tím, že ses bál do příležitosti, jenž ti spadla do klína, investovat srdce.
“Srdcí” můžeš mít, kolik chceš, ale že se ti pod nosem objeví šance mít něco, pro co bys mohl žít, to se často nestává. Jestli věříš tomu, že životní láska má vždycky přesně tu podobu, která se ti hodí do sbírky, jsi naivní a zároveň i pěkný pokrytec. Jestliže jsi v lásku věřit přestal, jsi ten nejsmutnější člověk, kterého jsem kdy potkala…

Sviť, měsíčku, zvysoka

… ať nešlápnem do…hovořil jsem tuto báseň.
Ignorujte mě. Nevím, co blábolit…
Jsem začtená v Hlasu poznání. A vždycky když se podívám na Stigmata, mě přepadne osvícená nálada :). Vždycky jsem byla pro, když se něco mělo neřešit, a zjišťuju, že je to vlastně sakra dobrej přístup. Fakt. Když s něčím člověk nemůže nic dělat, vůbec nemá smysl se s tím nějak párat. Teda pokud nechce do blázince… A já nechci (přestože mi už někteří doporučili jedno nebo dvě sezení u psychologa :D). Svět si prostě někam kráčí a já kráčím s ním. Když se mi nelíbí, kam jdu, prostě se s tím smířím, páč Bůh má určitě v malíčku jak poznat, že jdu správným směrem. Víra je hezká věc. Když vás nezachrání před strastmi života, tak před blázincem určitě. Jestliže ovšem věříte ve správný věci…
No nejsou hustší lidi, co nad věcí dokážou pokrčit rameny, než ti, co šílej, že něco není podle jejich představ? :))
Píšu Knihu. Přepsala jsem to docela brutálně :). Líbí se mi to… Je to mnohem zoufalejší než předtím :D. Dost vážně jsem taky uvažovala o tom, že to nechám dopadnout špatně. Ale bohužel jsem nechtěla zahodit takovej kus práce jen proto, abych to nakonec okrouhala o takový množství příběhu… Možná z toho jen udělám druhou verzi :), kterou si budu číst, kdykoli se budu cejtit na hodně zoufalý příběhy lásky :D. No co, docela pomáhá, když si přečtete o cizím neštěstí – pak si nepřipadáte tak bídně.
Jdu zas psát, páč mě ten blog nějak nebaví…
Páá.

Aurë entuluva!

Tohle nebude žádný drtivý, obrovitý příspěvek. Jen mě tak napadlo, co bych ještě dodala k tomu předchozímu.
Zajímalo by mě, až možná budou točit Pád Gondolinu, zda-li i tam místo Glorfindela použijí Arwen Astaldë (Udatnou). Docela bych se bavila, kdybych se mohla koukat na to, jak elfka, která se má narodit o dost později, mává s Varaukar (balrogové). To už by se asi Tolkienovi čtenáři hodně divili, co to tam ksakru je. Nemám nic proti Arwen samotný, ani proti Liv, ale tohle na mě bylo moc. A nejspíš – jestli nepoužijou ji (to by byla fakt sranda, upřímně :D) – místo Glorfindela opět dosadí do děje někoho, kdo s tím dějem neměl nic společnýho. Třeba Turgona; Velký král Gondolinu by sám tak udatně bránil město. Když už ale filmaři uvrhli Glorfindela do zapomnění v jeho druhém životě, ten první by ignorovat nemuseli, protože on tam má opravdu pěknou roli.
Tak. Jsem se vyjádřila.
No, miláčci, přijela nám Jana, takže první část dne jsme strávily rozebíráním života, životní filozofie a tak dál. Musím říct, že mi to opět pozvedlo náladu :). Mám jinej pocit. Jako kdyby se ve mě probudil zase novej kousek mýho já…
Abych se podělila: milujte sami sebe, protože to za vás nikdo neudělá :D. Až pak se ohlížejte na druhé. To, že máte partnera, je sice hezké, ale rozhodně není zdravé pro vaši osobu, pokud všechnu lásku dáváte jen jemu a na sebe kašlete. VY jste ta nejdůležitější osoba ve vašem vesmíru, vy se máte rádi, jste šťastní a nepotřebujete se zatěžovat žádnými problémy, už vůbec ne problémy jiných. Trocha egoismu vás nezabije. To je to nejmenší, co pro svůj život můžete udělat.
K tomu se krásně hodí nadpis :). “Den zase přijde!”