Odmlky

Jen si přečtěte ten oduševnělý komentář v Sarrrkasmu… to se asi pobavíte stejně, jako se autor dobře bavil při psaní komentáře (soudím tak z gramatických chyb v textu jeho příspěvku).
Miluju tyhle oprsklé chytráky. Vlezou ti na blog, nemají ani tucha, kdo jsi, co jsi, o co ti jde a jak obvykle píšeš, a hned mají do čeho rýpat. Potřebujete si tím zvýšit sebevědomí, děti? To se můžete rovnou spakovat a táhnout, kam slunce nesvítí. Vaše slaboduché připomínky nemám čas ani chuť číst a už vůbec je nemám zájem vidět jako mastnej flek na svojí práci.
Píšu vlastně jenom proto, že mě to nasralo. Jinak nevím, co bych k tomu dodala. Jednoduše teďka plavu někde mezi zoufalstvím, šílenstvím a hysterií. Objevili se lidé, o kterých už jsem v životě neměla ani slyšet, a jestli jim to vyjde, ocitnou se jen pár kilometrů od mého vlastního pelechu. Možná někomu zasvěcenému napoví aspoň obrázek, protože rozepisovat se o tom nechci. Už mi to stačilo.

Aby toho nebylo dost, dneska nám učitel pouštěl film. Jmenoval se Bloody Sunday. Doufám, že aspoň někdo z mých návštěvníků tuší, o co jde, protože já nemám sílu na to vzpomínat. Jednoduše jsem probulela několik kapesníčků už při filmu (a byl to vlastně jen obyčejný nehollywoodský filmeček bez těch “správných” dojímavých efektů, tvořený ve stylu dokumentu) a pak mě to chytlo tak, že jsem brečela i při chůzi po chodbě, ve třídě a venku s holkama. Bylo mi Irů jednoduše tak děsně líto, že mi mohlo puknout srdce. Když tam umírali na ulici, jako by umíral někdo, koho jsem znala a měla ráda… Probrečela jsem prakticky hodinu v kuse, až mi z toho třeštila hlava. A celý zbytek dne jsem tak nějak trochu mimo. Nepomohl ani ten prášek, co jsem si ráno brala spolu s balíčkem kapesníků.
Jinými slovy, až si Angláni uvědomí, ve kterým století žijeme, a pustí Severní Irsko konečně na svobodu (a odtáhnou z tama pěkně daleko), budu je nazývat civilizovaným národem. Do tý doby u mě zůstávaj jako:
>>SEBRANKA FAŠISTICKEJCH PRASAT <<.
Doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně. Jak k prvnímu tématu, tak i k poslednímu. To druhé jednoduše neexistuje…

Sarrrkasmus

Tak fajn, už jsem nasbírala tři věci, od nichž se distancuju.

• 1. dělejte si layouty sami
• 2. obstarávejte si konverzaci sami
• 3. můžeš se to naučit sama, mami

Nejezte tuto knihu

Občas je holt těžký zůstat na dobrý vlně změn zapříčiněných tou správnou literaturou, když se na vás všechno valí. Začátky jsou těžký a tenhle obzvlášť. Utěšuje mě jedině naděje, že konec bude o to lepší :).
Jistě netušíte, o čem to blábolím, ale můžu jen doporučit knihu Hlas poznání – don Miguel Ruiz. Třeba aspoň někteří z vás jsou také připraveni pokusit se změnit svůj sen o pekle v sen o ráji. Kolem mě se takoví totiž zatím nenašli :(.
Ohledně toho předchozího příspěvku – jak říkám, pořád měním názory. A tentokrát jsem ho snad změnila definitivně; prostě se na to můžu vys… vyprdnout. Já mám svůj život, svoje sny a ideje, svoje názory a příběhy, a pokud někdo prostě mermomocí odmítá moji otevřenou náruč, je to jen a pouze jeho velké mínus. Já jsem hepy perzóna a nebudu si kazit náladu něčím, co mě není hodno. A taky kašlu na “vyzývavost”. Jenom tím dávám najevo svůj nedostatek. Radši si budu hledět svého a třeba se jednou objeví člověk, kvůli kterému se budu obtěžovat zvednout oči od knížky nebo psaní.
Bylo mi totiž zase zle, ale jen do chvíle, než jsem otevřela Hlas poznání a začetla se. Pak to prostě zase bylo dobrý a já věděla, že je to dobrý. Zvláštní. Začala jsem zas příliš uvažovat, analyzovat a řešit a když jsem koukla na ta písmenka, jako bych se zase probudila. Snad to bude čím dál snazší :). Třeba se mám vrátit ke štěstí… Když jsem se konečně dostala k té správné literatuře, je vlastně fajn, že jsem tak nebetyčně snadno ovlivnitelná :D. Pro jednou by to mělo být pro mé dobro.
Co se týká Irska, sborem jsme přemýšleli, proč mě to tam tak táhne :). Můj vztah se dá vysvětlit dvěma způsoby: 1) žila jsem tam v minulém životě (pokud jsou), 2) prostě je můj osud tam jednou skončit :D. A co se týče mého umístění: je to možná za trest, že jsem se tam tentokrát nenarodila – třeba jsem si předtím své vlasti nevážila :). To ale vyvolává další otázku: bude správně, když se vrátím do své vlasti, která mě k sobě tahá lanem za srdce, nebo se vrátím do vlasti, kam jsem se narodila tentokrát, a začnu si jí vážit? Myslím, že je asi zbytečné to rozebírat dopodrobna – jednou na to přijdu a buď bude to, co jsem podnikla, správně, nebo nebude :D. Předem mi to těžko někdo řekne; to je určitě taky účel hry – objevit to správné řešení.
Btw, konečně jsem objevila tu písničku, co jsem tak děsně dlouho hledala: Obsesion – Aventura :). Mrkněte, je to taková živá, dynamická, vášnivá věc (španělská nebo tak nějak). Moc se mi líbí…
A heč, miloušci koloušci jedou na výlet (v menším počtu, než je dovoleno, ale evidentně to prošlo) a všichni ostatní si podle slov třídní jednoduše napíšou omluvenku a zůstanou doma :D. Takže mám nejen krásně volný víkend a čas na zařizování v Brně, ale i den volna navíc (zítřek) :P. To je parádička…
To je dneska ale krásné počasíčko, n’est ce pas? :D Přála jsem si bouři, pořádnou… a přišla. Sice ještě nepadaj kroupy, ale místo toho fouká vítr, takže přibližně tak dobrý :). Tady je to jemně nepříjemné, protože to má sílu jako bejk a člověk docela snadno doslova ulítává, ale v celkovém hledisku jsem spokojená.
Ach… konec školy. A tolik dobrých zpráv – prošla mi laborka, z SV, ČJ mám za 1, z FJ mi dala 2, z B a Z mám taky krásné a mírně nečekané dvojky :P… a máme volno. Jakékoli špatné zprávy ignoruju, protože nemám chuť se jimi stresovat :).
Mějte taky tak dobrou a mírumilovnou náladu a vyspěte se do růžova ;).

To je podchrochtávání mé autority!

Nadpis: To jednou někdo takhle hezky chrochtal na učitele (myslím, že to byla chemikářka, na tu by to sedlo..:D) a Iva pro to vymyslela perfektní hlášku :).
Zrovínka jsem se přiřítila z venku :). Jak jsem dorazila ze školy (máti mě vzala károu), bylo mi zle, takže jsem si jenom vzala lehký bylinkový prášek a knížku (Húrinovy děti ;)) a pak jsem spala. Ale jenom chvilku – když jsem se vzbudila a dopotácela se z toalety zpátky, všimla jsem si, že prší. Na chvilku jsem si ještě lehla, ale uvědomila jsem si, že už jsem v pohodě, tak jsem se zvedla, oblékla se a hoplá pěkně ven :D.
Bohužel jsem déšť nestihla, ale aspoň jsem si vyšplhala na svoji milovanou mýtinku a ležela v mokré trávě. Ten drobný výlet mi hrozně pomohl :). Hned se mi dýchá mnohem volněji, už mě nebolí záda (z toho se mi právě tak těžko dýchalo). Miluju déšť… Miluju zelené pláně, čerstvý vzduch vonící mokrou trávou, stromy a vlhkou půdou, šedou barvu oblohy i sépiový nebo šedý přeliv na všech barvách, když sprchne… Hádejte, proč asi tak toužím po Irsku (kromě toho, že miluju jejich historii, povahu a jazyk :D).
Matka včera byla u kartářky… A ta mi pověděla velmi zajímavé informace :).
→ Jsem materialista. Recht.
→ Možná budu pracovat u policie. Prý nemám ráda nespravedlnost. Tohle taky.
→ Můj chlap prý bude buď mrtě chytrý, nebo mrtě umělecky nadaný. Což prachama nesmrdí, když už jsme u toho materialismu :D. Ale chytrák by mohl být i medik ;).
→ Do čtyř let budu těhotná a bude se chystat svatba (a matce zamlčím, že jsem těhotná). Tak o tom silně pochybuju. Já a svatby a porody? Jedno příliš naivní a druhé příliš bolestivé, než abych se do toho ochotně pouštěla s prvním chlapem, co mě sbalí… (Úvaha na základně paranoii, že cokoli, co by každému znělo jako krásná budoucnost, zákonitě dopadne špatně.)
A to já chtěla policajta… :D. Elánius bohužel není extrémní inteligent ani extrémní umělec, takže smůla. Mám veliké pochybnosti o tom, že výše zmíněná budoucnost povede k něčemu dobrému, protože naděje, že bych našla tu svoji obásněnou “opravdovou lásku”, byla vždycky malá, a že ji najdu takhle brzo, to už je spíš nulová, a cokoli jiného pro mě bude později znamenat životní neúspěch s děckem na krku. Takže veselé.
Ach, Elánie… Škoda, že takoví chlapi nejspíš neexistují. Když už nic jiného, hleděla bych k nim jako k andělům spásy tohoto světa. Byli by dobré hnojivo pro moji nesměle klíčící naději na štěstí. Vyklíčila totiž po zjištění, že něco jako “polovina mé poloviny” existuje a nestalo se to ani nijak daleko ode mě…
No, já jdu. Dávají mi Hercula :).