Sarrrkasmus

Tak fajn, už jsem nasbírala tři věci, od nichž se distancuju.

• 1. dělejte si layouty sami
• 2. obstarávejte si konverzaci sami
• 3. můžeš se to naučit sama, mami

Už mlčím

Znamenitě působuvé objevy se udály v poslední době…
Nikdo mě neposlouchá, a co hůř, pravděpodobně ani neslyší. Dneska jsem několikrát zapomněla, co jsem chtěla říct, ale při posledním pokusu, když se matka konečně zvedla od psaní esemesek, na mě vybafla nějakou nepodstatnou informaci, a já už nepřišla na to, co jsem chtěla říct. Frustruje mě to neuvěřitelným způsobem; nejradši bych zbořila celej tenhle prohnilej barák někomu na hlavu, pak bych se možná uklidnila. Nebo by mě žralo dál, že jsem si nevzpomněla.
Panebože, tolikrát už jsem ztratila nit v podstatný části sdělení informací, že bych teď nejradši skočila z mostu (i kvůli dalším důvodům). Prostě ne, já mluvím a ostatní mě přerušujou, jako kdybych celou dobu ani necekla.
Což znamená, že je jediná možnost: neceknout. Neplejtvat dechem na něco, co ostatní stejně neocení. Můžou si povídat mezi sebou, jestli maj zájem a přijde jim to plodnější. Fajn. Užijte si to. Stejně jako s těma trapnejma layoutama: můžete si je dělat sami a předem se omlouvám za to, že se budu smát, až to uvidím.
Opravdu, já bych se měla jít někam zahrabat. Ne kvůli ostatním, ale z důvodů podrytého psychického zdraví. Potřebovala bych pořádně dlouhou meditaci. Vlastně bych potřebovala, aby lidská rasa vymřela a nechala mě tu o samotě. I zvířata mě poslouchaj pozornějc než občas lidi.
Mimochodem, tenhle příspěvek jste neviděli, protože vůbec nebyl napsán. Nejenže mlčím hlasem, ale mlčím i písmenky. Sbohem.

Zemři ještě jednou!

Vážně. Tohle už přesahuje všechny meze.
Budiž, mám aspoň čas dodělat všechny ty věci, na který nebyla síla včera po tanečních. Ale třídní to už asi nepřežije. Nejspíš mě někde udá říďovi, nebo něco, a začne to extrémisticky řešit. No co, každýmu, co jeho je. Člověk se občas fláká, protože se mu chce, a nakonec skončí tím, že se fláká kvůli něčemu a nakonec naprosto zbytečně. To se mi stává pořád. Nenastavila jsem si ten debilní budík, páč jsem někde vzala utkvělou představu, že ho nastavený mám… Jinak bych touhle dobou měla odevzdanou esej a čekala bych na máti. Geniální.
Na druhou stranu, nemám ani kredit, abych jí mohla zavolat, že nemůžu jet na úřady, páč mám ty jízdy. Ha ha… Takže nakonec je to možná i dobře, že jsem si naivně myslela, že opravdu vyrazíme dřív. Mám mnohem víc času stihnout esej (která taky bude vypadat o to líp, že ji nebudu psát v jedenáct po tanečních) a můžu se konečně naučit tu fyziku. Možná by mi s tím pomohla matka, protože na to má mnohem lepší hlavu. A taky s matikou, koneckonců… A s autoškolou. Bože. Vypadá to, že víc už toho na práci mít ani nemůžu (ha ha, za tuhle hlášku mi nejspíš přibyde práce ještě jednou tolik).
Nemůžu z toho dělat vědu. Nějak to dopadne. Když se nepřinutím vyvinout dostatečné úsilí, budu muset přeskočit na nějakou lehčí školu, ačkoli tím riskuju, že maturitu neudělám vůbec. Prostě… nemůžu to řešit. Kdybych to měla řešit, zcvoknu z toho. Nepřeju vám vidět mě, když jsem hysterická – a v poslední době je to až podezřele často. Nemůžu se spolehnout na nikoho, jen na sebe, protože každej má sklony se divně tvářit nebo se rovnou odvrátit, když mám nějakej problém. A dělaj to absolutně všichni, dokonce i moje matka koulí očima. To ne vždy potěší…
Ale taneční včera byly hezký. Čtyřikrát jsem tančila blues se “svým partnerem” (mám dojem, že se jmenuje Martin, ale nejsem si jistá), kterýmu máti s Luckou fandily na prodloužený :D. On je právě jeden z mála, kterejm to jde – ti další, co to umí, mají sklony tančit s někým jiným (kupříkladu Pavlík, kterej má velkej zájem o Šínu, která o něj naopak zájem nemá :D). Jedinej problém byli učitelé – nějakej úžasnej páreček, kterej sice uměl tančit, ale nikoli tanec naučit. Jediný, co jsem opravdu dobře zvládla, byly ty věci, který jsem tančila s Martinem – něco na p v bluesu (no co, už jsem to zapomněla, byl to takovej divnej název :D) a dvě promenády pozpátku v chache :). Jak říkám, jeden z mála, komu to jde. Zato tu blbou otáčku na druhou stranu ve waltzu jsem doteď nepobrala.
No a události po tanečních zase byly prospěšný tím, že mě posunuly zpátky do toho zamrzlýho apatickýho stadia, kdy je mi všechno jedno. No, úplně všechno bohužel nikoli, ale převážná většina těch věcí už je mi opravdu někde. Nemám sílu si neustále dokola opakovat ten samej scénář a k tomu se dusit nadějema, že to nějakej milosrdnej rejža konečně zabalí a dá mi nějakej lepší. Já končím, vážení. Končím v týhle hře.
Jak snadný je pro někoho říct “nesmíš zahořknout”… tak snadný, jako v mým životě zahořknout.
Takže zemřete ještě jednou a nechte mě v mejch věcech na pokoji…

Zemři!

Fail. Tak by se taky dal nazvat příspěvek.
Celej můj zbytečnej život je jeden velkej fail. Nevím, proč se kdo obtěžoval mě vůbec vymejšlet – nikomu služku nedělám, teda aspoň zatím. Moje marný škrábání po hoře uznání stejně nikoho nedojímá.
Nechápu. Nic nechápu. Musím dolejzat do ústavu, přestože není jediná šance k tomu, abych to kdy k něčemu potřebovala. Jediný, co to dělá, je žraní prachů a mýho mizernýho času. Asi mě to má zabavit mezi narozením a smrtí. Jinak to nevidím.
Ano, buď vděčná za to, co máš. Děkuju, fakt. Radši bych vůbec neexistovala, když dovolíte. Nemám chuť bejt vděčná za to, že se mi nikdy nesplní přání, že se nikdy nedostanu tam, kam chci, a přesto musím líbat prdel lidem, kterým všechno prostě spadlo do klína.
Ani kaluž ani bláto, jak se říká. Nemám na to sílu. Už se na to nemůžu dívat. Všichni maj, o co si řeknou, a já se jenom musím dívat na to, jak se to všechno mně vzdaluje s každým výdechem. Jako bych se pokoušela dohnat čas. Každý zatracený ráno se vzbudím a všechno je zas o kus podělanější, než včera večer. Ale stejně musím vstát a něco dělat – jako kdyby to k něčemu bylo.
Ať celý lidstvo chcípne a já s ním! Už mám dost toho všeho. Toho bordelu na ulicích. Jak se všechno točí jenom kolem zasranejch peněz. Takový nechutný kvantum lidí žádný prachy nemá a přesto se všechno točí kolem nich. Bohovi se musí dělat zle od žaludku, jestli se na tohle musí dívat…
Dyť je všem svatosvatě úplně jedno, jak vypadám. Možná kdybych měla prachy, někdo si mě všimne. Já si ani nemůžu říct, že sbalím nějakýho boháče, protože ze svý pozice na žádný ani nedohlídnu. A ani ti zasraní boháči dneska nemaj zájem o mladý pěkný holky, který ještě nejsou tak zkažený. Nechápu, proč tu ksakru musím trčet…
Je to všechno na hovno. Frustruje mě i to, že do hajzlu nedokážu slovy dostatečně vyjádřit svoji frustraci…

Snad je to za mnou

No, zlatka, momentálně se zase s něčím vyrovnávám.
Abych byla upřímná, s tímhle se vlastně vyrovnávám už pěkně dlouho, ale až teď jsem si zase přiznala, že se opravdu potřebuju odříznout od všeho, co s tím souvisí.
Abych nepsala o “něčem” – zas je to Radek. Tedy pořád. To je fuk… Každopádně už jsem se konečně nasrala.
Na tu akcičku buď nepůjdu, nebo ho budu dokonale ignorovat. Jasně, nesmím zadržovat emoce, bla bla – tak fajn, já je zadržovat nebudu, ale v tom případě bych si měla vyjasnit svůj vztah k němu. Přece ho nebudu zamilovaně pozorovat, když mi jeho chování ubližuje, to snad dá rozum. Je jedině jeho blbost, že je to kariérista a samotář a k tomu pěknej zbabělec, za to já odpovědnost nenesu, a tak za to ani nehodlám platit. Buď se tedy musí začít chovat tak, aby mě byl hoden, nebo pá pá, brouku. Může si jít ožužlávat tu zrzku, co se o něj tak pokoušela, když je tak žhavej využít každý příležitosti, kdy si může užít a přitom nemusí nic slibovat.
Já tu nikomu nebudu dělat hračku do postele (no, v případě, že by to někdy mělo tak daleko zajít, ha ha). Jak jsem četla v jedné zajímavé knize o tom, že je dobrý nápad nějaký ten pátek chlapovi nedat, začala jsem být velmi silně přesvědčená o tom, že to vztahu jen prospěje – jestli ten chlap o mě bude vážně stát, vydrží to i pár měsíců, protože sex pro něj nebude tak důležitý. Prostě nasrat. Už mě to nebaví. A sápat se po mně taky nikdo nebude. Je mi u nedůstojných končin, jestli si zas každej bude myslet, jak jsem studená a nedobytná – bude to pořád lepší, než kdyby se ze mě pokoušeli dělat kurvu.
“Objednala” jsem si chlapa; ale žádného nepotřebuju. Jsem spokojená tak, jak jsem. Nemám zapotřebí se ještě srát s někým…:D
Hele, ciao, brouci… Došly mi nápady :).