You can call me uncle Heavy…

Abych dodržela poslední den ve starém roce a první den v tom novém, píšu zase :). No a mám nějaké novinky…
Asi to nebudou úplně novinky, co by vás zajímaly, ale mě zajímaj hodně, takže je napíšu :D. Máte smůlu, živé popisy blijoidních večírků nebudou, páč jsem na žádným nebyla :P.
Vlad konečně přistoupil k závažnému kroku, a to že si mě přidal do kontaktů na Skypu (po páru mejch zpráv, proč se se mnou nebaví). Teď ještě, jestli se rozhodne mi napsat. Střetli se tu netrpělivka a rozvážný jedinec :D. Ale budiž… Stejně je to jeho věc. Já bych si s ním teda moc ráda vyměnila “pár písmen”, ale jestli mu i to přijde moc, tak je to holt moc. Já jsem se s tím vyrovnala, takže mi nebude celkem působit problémy s ním mluvit, ale jemu to možná otevírá rány – a to bych nerada.

Zamilovaná

Ach. Jak patetické, pravda?
Ale faktem zůstává, že dneska nepíšu o miliardách sarkastickejch myšlenek, který se mi dlouho honily hlavou. Dnes hodlám přiblížit hořko-sladké rozpoložení, které se mě zmocnilo.
Už jsem na svých blozích mnohokrát rozebírala téma chlapi. Asi ani nespočítám kolikrát :D. Pokaždý to bylo trochu jiný, protože jsem rozebírala další sbírku zkušeností. Tentokrát se cejtím, jako bych zestárla o sto let a konečně měla jasno v tom, co od života chci…
Jmenuje se Vlad a to už tady bylo. Tentokrát však na něj pohlížím ještě trochu jinak než kdy dřív.

Aro . Carlisle . Napoléon

Můj wallpaper :)). Geniální kombinace mých momentálních závislostí… Mimochodem, sem jsem nepsala o Arovi, že? To abych to napravila :D. Ale až někdy jindy…

Prokletá

Napadla mě taková věc, když jsem byla zabraná do psaní…
Můj děda byl chlap na dvě věci. Můj druhej děda umřel, když se narodil můj otec, a toho, co ho nahradil, jsem snad ani v životě neviděla. Můj otec byl k ničemu a taky se rychle pakoval. Tetin manžel je (přiznejme si to) kurevník, ale když jsou v Rusku, je všechno v pohodě (jinak je to docela dobrej chlap). Moje matka je dvakrát rozvedená. Minulej rok umřeli dost rychle po sobě můj milovanej prastrejda a jeho zeť. Mojí tetě umřelo první miminko, jako jediný z jejích dětí to byl syn. Jura je naštěstí z obliga, protože žije daleko, to samý jeho syn. Můj bratránek přes koleno pracuje někde na Sibiři, což znamená taky daleko. Neviděla jsem jeho i jeho sestru pár uherskejch let a jejich synové jsou taky v pořádku. Linie od prababičky je vlastně samá ženská – moje babi, její sestra, moje máti, moje teta, já a moje tři sestřenky.
Tak si říkám, co v nás (nebo ve mně) asi bude… Jsme normálně prokletý, já to vím. Jinak to není možný. Když se na to člověk koukne, co asi může čekat mě? Koneckonců, zatím jsou ukázky dost jasný…
Fakt zajímavá teorie. Možná zas jednou vytáhnu kyvadlo…

Zemři ještě jednou!

Vážně. Tohle už přesahuje všechny meze.
Budiž, mám aspoň čas dodělat všechny ty věci, na který nebyla síla včera po tanečních. Ale třídní to už asi nepřežije. Nejspíš mě někde udá říďovi, nebo něco, a začne to extrémisticky řešit. No co, každýmu, co jeho je. Člověk se občas fláká, protože se mu chce, a nakonec skončí tím, že se fláká kvůli něčemu a nakonec naprosto zbytečně. To se mi stává pořád. Nenastavila jsem si ten debilní budík, páč jsem někde vzala utkvělou představu, že ho nastavený mám… Jinak bych touhle dobou měla odevzdanou esej a čekala bych na máti. Geniální.
Na druhou stranu, nemám ani kredit, abych jí mohla zavolat, že nemůžu jet na úřady, páč mám ty jízdy. Ha ha… Takže nakonec je to možná i dobře, že jsem si naivně myslela, že opravdu vyrazíme dřív. Mám mnohem víc času stihnout esej (která taky bude vypadat o to líp, že ji nebudu psát v jedenáct po tanečních) a můžu se konečně naučit tu fyziku. Možná by mi s tím pomohla matka, protože na to má mnohem lepší hlavu. A taky s matikou, koneckonců… A s autoškolou. Bože. Vypadá to, že víc už toho na práci mít ani nemůžu (ha ha, za tuhle hlášku mi nejspíš přibyde práce ještě jednou tolik).
Nemůžu z toho dělat vědu. Nějak to dopadne. Když se nepřinutím vyvinout dostatečné úsilí, budu muset přeskočit na nějakou lehčí školu, ačkoli tím riskuju, že maturitu neudělám vůbec. Prostě… nemůžu to řešit. Kdybych to měla řešit, zcvoknu z toho. Nepřeju vám vidět mě, když jsem hysterická – a v poslední době je to až podezřele často. Nemůžu se spolehnout na nikoho, jen na sebe, protože každej má sklony se divně tvářit nebo se rovnou odvrátit, když mám nějakej problém. A dělaj to absolutně všichni, dokonce i moje matka koulí očima. To ne vždy potěší…
Ale taneční včera byly hezký. Čtyřikrát jsem tančila blues se “svým partnerem” (mám dojem, že se jmenuje Martin, ale nejsem si jistá), kterýmu máti s Luckou fandily na prodloužený :D. On je právě jeden z mála, kterejm to jde – ti další, co to umí, mají sklony tančit s někým jiným (kupříkladu Pavlík, kterej má velkej zájem o Šínu, která o něj naopak zájem nemá :D). Jedinej problém byli učitelé – nějakej úžasnej páreček, kterej sice uměl tančit, ale nikoli tanec naučit. Jediný, co jsem opravdu dobře zvládla, byly ty věci, který jsem tančila s Martinem – něco na p v bluesu (no co, už jsem to zapomněla, byl to takovej divnej název :D) a dvě promenády pozpátku v chache :). Jak říkám, jeden z mála, komu to jde. Zato tu blbou otáčku na druhou stranu ve waltzu jsem doteď nepobrala.
No a události po tanečních zase byly prospěšný tím, že mě posunuly zpátky do toho zamrzlýho apatickýho stadia, kdy je mi všechno jedno. No, úplně všechno bohužel nikoli, ale převážná většina těch věcí už je mi opravdu někde. Nemám sílu si neustále dokola opakovat ten samej scénář a k tomu se dusit nadějema, že to nějakej milosrdnej rejža konečně zabalí a dá mi nějakej lepší. Já končím, vážení. Končím v týhle hře.
Jak snadný je pro někoho říct “nesmíš zahořknout”… tak snadný, jako v mým životě zahořknout.
Takže zemřete ještě jednou a nechte mě v mejch věcech na pokoji…

Dobré ráno vespolek

A jestli na něm někdo z vás vidí něco dobrýho, raději se mi to nepokoušejte psát.
Hopsla jsem na net, protože byl zapnutý komp. Spala jsem dneska u matky; kupodivu jsem nejspíš právě proto usnula a spala nějakých pár hodin. Opravdu velice moc se netěším mezi lidi, ale bohužel mám smůlu a jít musím. Společnost občas musí vidět nějakou tu trosku, aby si nepřipadala tak uboze.
Včera jsem měla depku, předevčírem jsem měla depku a mám dojem, že ani dneska se mi to nevyhne. Některý lidi už celý století toužím nakopat do prdele, protože mi upřeli něco, co celej život hledám. A ty další bych nakopala do prdele za všechno ostatní. Jestli to není kapánek trapný neustále zdrhat před spravedlností Bellinou. Nejlepší na tom je, že zdrhá fakt všechno – ať už se to bojí ošklivejch věcí, který se tomu chystám udělat, nebo hezkejch věcí, který to se mnou může zažít. Tím samozřejmě mám na mysli zatracený chlapy.
Ke všem čertům s nima. Prej na co potřebuješ chlapy? Na co asi? To jsou mi otázky. Potřebuju nějakýho pěknýho, nechutně zazobanýho čtyřicátníka s nevyléčitelnou smrtelnou chorobou, kterej by si mě vzal. Matka prej, že se jí chci vdávat. Ne, já jenom chci prachy; prachy, abych mohla dělat to, co chci, a ne co musím.
Kur… ani nemáme nic na pořádnou svačinu. Ale koneckonců mám scvrklej žaludek a shodila jsem dvě nebo tři kila, což je mi k dobru. Když budu takhle pokračovat, mohla bych se dostat na vysněnou hranici asi za měsíc. Zatím to na mně totiž vůbec není vidět. Měla bych bejt nemocná častějc…
Sranda je, že asi musím končit. Bohužel pro mě nepřijede soukromý tryskáč až ke vchodu, takže se přesunu tou odpornou kosou venku k autobusu a tím se prodrcám téměř do cíle. Mohla bych bejt ráda, že jízdenka není ještě dražší, ale nějak se nemůžu ubránit rozladění z toho, že mi to stejně žere nehoráznej balík prachů, který by se daly využít užitečnějc…
Jednoduše se v tom topím, jak vidíte. Ale už jdu. Jinak ten blbej bus dokonce nestihnu…

Paradox

Ne že bych se ráda viděla v novinách a v televizi jako geniální osmnáctka, ale tohle mě napadlo před chvilkou a musím říct, že se mi to sakra povedlo. Vyjádřila jsem prakticky všechno, co bych jinak musela říkat mnoha různými slovy a k tomu se ještě často opakovat, a zachovala jsem si důstojnost anglické královny :).
“Je to věnováno” by v tomto případě neznělo nejlíp, protože vlastně ani nemám zájem o to, aby to osoba, jíž to adresuji, četla, ale v každém případě by to byla věc, kterou by vyfasoval jako první, kdyby se náhodou vzpamatoval z té své nekonečné demence. Někteří věrní čtenáři možná už ví, komu je to určeno: veleváženému pánu Radkovi. Sice ohromně pochybuju o tom, že on se ze svejch duševních trablí vyhrabe dost včas, aby měl vůbec nějakou šanci na úspěch, ale kdybych ztratila naději, neměla bych nic – takže svatě se modlíme za jeho prozření (ehm).

Sorry, ale pro tebe představení skončilo. Tvoje divadlo zavřeli, a pak vypálili do základů. A někdo ti ukradl kufřík s doklady a všemi penězi, co jsi měl. Nezbývá ti než si sednout v ošoupaném obleku před ruiny toho, co mohlo být tvým štěstím, koukat na ty pány, k nimž jsi dřív taky patřil, a na jejich prosperující životní hry, chroupat nahnilé jablko z kontejneru a truchlit nad svým zničeným světem. To je jediné, čeho jsi dosáhl tím, že ses bál do příležitosti, jenž ti spadla do klína, investovat srdce.
“Srdcí” můžeš mít, kolik chceš, ale že se ti pod nosem objeví šance mít něco, pro co bys mohl žít, to se často nestává. Jestli věříš tomu, že životní láska má vždycky přesně tu podobu, která se ti hodí do sbírky, jsi naivní a zároveň i pěkný pokrytec. Jestliže jsi v lásku věřit přestal, jsi ten nejsmutnější člověk, kterého jsem kdy potkala…

Nejezte tuto knihu

Občas je holt těžký zůstat na dobrý vlně změn zapříčiněných tou správnou literaturou, když se na vás všechno valí. Začátky jsou těžký a tenhle obzvlášť. Utěšuje mě jedině naděje, že konec bude o to lepší :).
Jistě netušíte, o čem to blábolím, ale můžu jen doporučit knihu Hlas poznání – don Miguel Ruiz. Třeba aspoň někteří z vás jsou také připraveni pokusit se změnit svůj sen o pekle v sen o ráji. Kolem mě se takoví totiž zatím nenašli :(.
Ohledně toho předchozího příspěvku – jak říkám, pořád měním názory. A tentokrát jsem ho snad změnila definitivně; prostě se na to můžu vys… vyprdnout. Já mám svůj život, svoje sny a ideje, svoje názory a příběhy, a pokud někdo prostě mermomocí odmítá moji otevřenou náruč, je to jen a pouze jeho velké mínus. Já jsem hepy perzóna a nebudu si kazit náladu něčím, co mě není hodno. A taky kašlu na “vyzývavost”. Jenom tím dávám najevo svůj nedostatek. Radši si budu hledět svého a třeba se jednou objeví člověk, kvůli kterému se budu obtěžovat zvednout oči od knížky nebo psaní.
Bylo mi totiž zase zle, ale jen do chvíle, než jsem otevřela Hlas poznání a začetla se. Pak to prostě zase bylo dobrý a já věděla, že je to dobrý. Zvláštní. Začala jsem zas příliš uvažovat, analyzovat a řešit a když jsem koukla na ta písmenka, jako bych se zase probudila. Snad to bude čím dál snazší :). Třeba se mám vrátit ke štěstí… Když jsem se konečně dostala k té správné literatuře, je vlastně fajn, že jsem tak nebetyčně snadno ovlivnitelná :D. Pro jednou by to mělo být pro mé dobro.
Co se týká Irska, sborem jsme přemýšleli, proč mě to tam tak táhne :). Můj vztah se dá vysvětlit dvěma způsoby: 1) žila jsem tam v minulém životě (pokud jsou), 2) prostě je můj osud tam jednou skončit :D. A co se týče mého umístění: je to možná za trest, že jsem se tam tentokrát nenarodila – třeba jsem si předtím své vlasti nevážila :). To ale vyvolává další otázku: bude správně, když se vrátím do své vlasti, která mě k sobě tahá lanem za srdce, nebo se vrátím do vlasti, kam jsem se narodila tentokrát, a začnu si jí vážit? Myslím, že je asi zbytečné to rozebírat dopodrobna – jednou na to přijdu a buď bude to, co jsem podnikla, správně, nebo nebude :D. Předem mi to těžko někdo řekne; to je určitě taky účel hry – objevit to správné řešení.
Btw, konečně jsem objevila tu písničku, co jsem tak děsně dlouho hledala: Obsesion – Aventura :). Mrkněte, je to taková živá, dynamická, vášnivá věc (španělská nebo tak nějak). Moc se mi líbí…
A heč, miloušci koloušci jedou na výlet (v menším počtu, než je dovoleno, ale evidentně to prošlo) a všichni ostatní si podle slov třídní jednoduše napíšou omluvenku a zůstanou doma :D. Takže mám nejen krásně volný víkend a čas na zařizování v Brně, ale i den volna navíc (zítřek) :P. To je parádička…
To je dneska ale krásné počasíčko, n’est ce pas? :D Přála jsem si bouři, pořádnou… a přišla. Sice ještě nepadaj kroupy, ale místo toho fouká vítr, takže přibližně tak dobrý :). Tady je to jemně nepříjemné, protože to má sílu jako bejk a člověk docela snadno doslova ulítává, ale v celkovém hledisku jsem spokojená.
Ach… konec školy. A tolik dobrých zpráv – prošla mi laborka, z SV, ČJ mám za 1, z FJ mi dala 2, z B a Z mám taky krásné a mírně nečekané dvojky :P… a máme volno. Jakékoli špatné zprávy ignoruju, protože nemám chuť se jimi stresovat :).
Mějte taky tak dobrou a mírumilovnou náladu a vyspěte se do růžova ;).