Zamilovaná

Ach. Jak patetické, pravda?
Ale faktem zůstává, že dneska nepíšu o miliardách sarkastickejch myšlenek, který se mi dlouho honily hlavou. Dnes hodlám přiblížit hořko-sladké rozpoložení, které se mě zmocnilo.
Už jsem na svých blozích mnohokrát rozebírala téma chlapi. Asi ani nespočítám kolikrát :D. Pokaždý to bylo trochu jiný, protože jsem rozebírala další sbírku zkušeností. Tentokrát se cejtím, jako bych zestárla o sto let a konečně měla jasno v tom, co od života chci…
Jmenuje se Vlad a to už tady bylo. Tentokrát však na něj pohlížím ještě trochu jinak než kdy dřív.

Šťastný a veselý :)

Nemám k tomu co víc říct, tak si prostě užijte Vánoc i Silvestra a moc se neožerte :).

Pár věcí, který stojí za to slyšet

Zero7: In the waiting line
Ирина Аллегрова & Григорий Лепс: Я тебе не верю
The Black Ghosts: Some way through this
Rammstein:
Rosenrot
Sonne
Hallelujah
Feuerrader
Seemann
Du Riechst So Gut (tohle stojí i za vidění, pokud máte na chlapy vkus jako já :D)

Už mám doma kocoura…:

BTW, byla aktualizována stránka About author…

Internacionální hlod

“Jak je francouzsky vysoký?”
“Hm… Tall?”
“Á, sehr gut, danke!”

Malý vstup do průběhu našich hodin francouzštiny… Kdykoli nevíme slovíčko ve fr., automaticky si vzpomeneme na to samé v en. :). Geniální. Hlavně že na angličtině si na tatáž slovíčka vzpomínáme půl hodiny :D…

BTW, povězte mi něco pěkného…
Vzkazy na ledničce

Odmlky

Jen si přečtěte ten oduševnělý komentář v Sarrrkasmu… to se asi pobavíte stejně, jako se autor dobře bavil při psaní komentáře (soudím tak z gramatických chyb v textu jeho příspěvku).
Miluju tyhle oprsklé chytráky. Vlezou ti na blog, nemají ani tucha, kdo jsi, co jsi, o co ti jde a jak obvykle píšeš, a hned mají do čeho rýpat. Potřebujete si tím zvýšit sebevědomí, děti? To se můžete rovnou spakovat a táhnout, kam slunce nesvítí. Vaše slaboduché připomínky nemám čas ani chuť číst a už vůbec je nemám zájem vidět jako mastnej flek na svojí práci.
Píšu vlastně jenom proto, že mě to nasralo. Jinak nevím, co bych k tomu dodala. Jednoduše teďka plavu někde mezi zoufalstvím, šílenstvím a hysterií. Objevili se lidé, o kterých už jsem v životě neměla ani slyšet, a jestli jim to vyjde, ocitnou se jen pár kilometrů od mého vlastního pelechu. Možná někomu zasvěcenému napoví aspoň obrázek, protože rozepisovat se o tom nechci. Už mi to stačilo.

Aby toho nebylo dost, dneska nám učitel pouštěl film. Jmenoval se Bloody Sunday. Doufám, že aspoň někdo z mých návštěvníků tuší, o co jde, protože já nemám sílu na to vzpomínat. Jednoduše jsem probulela několik kapesníčků už při filmu (a byl to vlastně jen obyčejný nehollywoodský filmeček bez těch “správných” dojímavých efektů, tvořený ve stylu dokumentu) a pak mě to chytlo tak, že jsem brečela i při chůzi po chodbě, ve třídě a venku s holkama. Bylo mi Irů jednoduše tak děsně líto, že mi mohlo puknout srdce. Když tam umírali na ulici, jako by umíral někdo, koho jsem znala a měla ráda… Probrečela jsem prakticky hodinu v kuse, až mi z toho třeštila hlava. A celý zbytek dne jsem tak nějak trochu mimo. Nepomohl ani ten prášek, co jsem si ráno brala spolu s balíčkem kapesníků.
Jinými slovy, až si Angláni uvědomí, ve kterým století žijeme, a pustí Severní Irsko konečně na svobodu (a odtáhnou z tama pěkně daleko), budu je nazývat civilizovaným národem. Do tý doby u mě zůstávaj jako:
>>SEBRANKA FAŠISTICKEJCH PRASAT <<.
Doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně. Jak k prvnímu tématu, tak i k poslednímu. To druhé jednoduše neexistuje…